Supreme Administrative Court quashes lower court ruling for failing to examine late-filed evidence regarding pension insurance years.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court quashed the Regional Court's decision in a pension dispute because the lower court ignored evidence submitted by the applicant. The applicant argued that the Social Security Administration and the Regional Court failed to consider documents proving 16 years of work in a specific category, which were submitted alongside the initial claim. The court ruled that the lower court violated the right to a fair process by not addressing these late-filed documents, thereby rendering its decision unreviewable for lack of reasons.
Legislator headnote
AI generated§ 110 odst. 1 s. ř. s.; § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: The court must examine all evidence and objections presented by the parties, including those filed late, to ensure compliance with the right to a fair trial and avoid decisions based on incomplete factual assessment.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
OUTCOME: zrušeno a vráceno MATTER: Důchodové pojištění - starobní důchod
6 Ads 89/2010 - 34
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: J. J., zastoupený JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem, se sídlem Husova 401, Třinec - Staré Město, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010, č. j. 21 Cad 104/2009
- 13,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010, č. j. 21 Cad 104/2009 - 13, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 25. 3. 2010, č. j. 21 Cad 104/2009 - 13, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009, číslo X, jímž žalovaná zamítla stěžovateli žádost o starobní důchod ke dni 4. 12. 2009 pro nesplnění podmínek ustanovení § 29 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), s tím, že stěžovateli nevznikl nárok na starobní důchod, neboť v I.A kategorii získal 13 roků a 178 dní pojištění a nezískal tak potřebných 16 roků v této kategorii.
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že žalované spolu se žádostí o starobní důchod předložil také „Přílohu k žádosti o důchod podle zákona o sociálním zabezpečení k průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie podle nařízení vlády č. 136/75 Sb.“, kterou byl doplněn a opraven celkový počet dnů odpracovaných stěžovatelem v předmětné pracovní kategorii. Dále bylo žalované doručeno potvrzení zaměstnavatele
6 Ads 89/2010 - 35
stěžovatele o prošetření preferované kategorie. Uvedené doklady nevzala v potaz žalovaná v řízení o starobní důchod a ani ve svém vyjádření k žalobě. Poukázal na znění napadeného rozsudku krajského soudu, podle kterého „žalobce sice tvrdil a ve své žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009 namítal, že v této kategorii odpracoval 16 let, avšak své tvrzení neprokázal“ a dále, že „žalobce nenabídl žádné důkazy o tom, že v této pracovní kategorii pracoval po dobu delší“. Stěžovatel namítl, že spolu se žalobou byly krajskému soudu také předloženy výše zmíněné listiny. Krajský soud se však ve svém rozhodnutí s těmito skutečnostmi nevypořádal, přestože zaměstnavatel stěžovatele, na jehož původní potvrzení žalovaná i krajský soud poukazují, v těchto listinách své původní potvrzení mění a upřesňuje tak, že náležitě potvrzuje, že stěžovatel splnil podmínku odpracování 16 let v pracovní kategorii I.A.
Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti s tím, že dobu zaměstnání stěžovatele v preferované pracovní kategorii zhodnotila podle dokladů založených v její centrální evidenci, konkrétně podle údajů uvedených v evidenčních listech důchodového zabezpečení potvrzených zaměstnavatelem stěžovatele a stěžovatelem. Údaje o výkonu prací v preferované pracovní kategorii zaměstnavatel stěžovatele uváděl na základě velmi přesné evidence o počtu odpracovaných směn v té které pracovní kategorii příslušným pracovníkem. Prohlášení svědků není relevantním dokladem pro hodnocení doby v preferované pracovní kategorii, zejména pak, jde-li o práce vykonávané v letech 1975 až 1985 a 1989. Z evidenčních listů důchodového zabezpečení v uvedené době je zřejmé, že stěžovatel v jednotlivých kalendářních letech nevykonával pouze činnost „hutník – vysokopecař“ zařazenou do I.A pracovní kategorie, ale i jiné činnosti, které byly zařazeny do II. pracovní kategorie. Žalovaná nemá pochybnosti o správnosti počtu dnů odpracovaných v I.A pracovní kategorii stěžovatelem tak, jak je vykázán zaměstnavatelem na evidenčních listech důchodového zabezpečení. Potvrzení zaměstnavatele ze dne 2. 11. 2009 s přílohou potvrzující počet odpracovaných dnů v preferované I.A pracovní kategorii na základě svědeckých prohlášení a doplňující evidenční listy důchodového zabezpečení stěžovatele se jeví jako účelové a nelze k nim přihlížet. Žalovaná při hodnocení doby zaměstnání zařazené do preferované pracovní kategorie vycházela z původních dokladů a o nároku stěžovatele na starobní důchod rozhodla v souladu s právními předpisy. Nesprávnost těchto původních dokladů rozhodných pro posouzení nároku stěžovatele nebyla ničím věrohodně prokázána.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009 žalobou, v níž namítal, že po celou dobu od roku 1975 pracoval v preferované pracovní kategorii I.A jako hutník - vysokopecař a v této kategorii odpracoval 16 let. K žalobě stěžovatel připojil mimo opis napadeného rozhodnutí žalované přílohu k žádosti o důchod ze dne 12. 9. 2003 a sdělení Třineckých železáren a. s. (zaměstnavatele stěžovatele) – prošetření preferované kategorie ze dne 2. 11. 2009.
Krajský soud ve svém rozsudku, kdy svá skutková zjištění učinil z rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009, z dávkového spisu stěžovatele, včetně evidenčních listů důchodového zabezpečení a z evidenčních listů o době zaměstnání a výdělku, uvedl, že stěžovatel požádal ke dni 4. 12. 2009, kdy dovršil 58 let, o přiznání starobního důchodu podle § 29 a § 74 zákona o důchodovém pojištění, přičemž podle těchto zákonných ustanovení by stěžovateli nárok na starobní důchod vznikl jen tehdy, pokud by odpracoval
6 Ads 89/2010 - 36
16 let v I.A kategorii prací vymezených zvláštními předpisy. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel sice tvrdil a ve své žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009 namítal, že v této pracovní kategorii odpracoval 16 let, avšak své tvrzení neprokázal. Krajský soud poukázal na to, že žalovaná při svém rozhodování vycházela z evidenčních listů o době zaměstnání a výdělku stěžovatele a poté z evidenčních listů důchodového zabezpečení vedených zaměstnavatelem žalobce s tím, že toto potvrzení zaměstnavatele při vykázání doby zaměstnání v určité pracovní kategorii je pro žalovanou závazné, přičemž v průběhu řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, pro které by bylo nutno pochybovat o správnosti údajů, které se týkají počtu odpracovaných dnů. Bylo tedy prokázáno, že stěžovatel ve sporné pracovní kategorii odpracoval 13 roků a 178 dnů, stěžovatel nenabídl žádné důkazy o tom, že v této pracovní kategorii pracoval po dobu delší.
Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 6. 4. 2010, kasační stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 19. 4. 2010, je tedy podána včas [§ 106 odst. 2 zákona č. 150/20052 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)].
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod, který lze považovat za důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a pro tento důvod shledává Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud proto za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že žalovaná v řízení o starobní důchod nepřihlédla k potvrzení jeho zaměstnatele ze dne 2. 11. 2009, protože toto potvrzení bylo vydáno až po vydání rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009 a žalovaná tedy k němu přihlédnout při vydání svého rozhodnutí ani nemohla a logicky vycházela jen z podkladů, které v době svého rozhodování měla k dispozici.
Stěžovatel dále jako stížní bod uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu nevypořádání se s jeho důkazním návrhem. Nejvyšší správní soud k této námitce konstatuje, že stěžovatel v žalobě namítl, že v pracovní kategorii I.A jako hutník - vysokopecař odpracoval 16 let a k tomu předložil přílohu k žádosti o důchod ze dne 12. 9. 2003 a sdělení Třineckých železáren a. s. (zaměstnavatele stěžovatele) – prošetření preferované kategorie ze dne 2. 11. 2009.
Přestože tedy stěžovatel v posuzované věci vznesl žalobní námitku, k níž také uvedl důkazní návrh (přílohu k žádosti o důchod ze dne 12. 9. 2003 a sdělení zaměstnavatele stěžovatele – prošetření preferované kategorie ze dne 2. 11. 2009), krajský soud se tímto důkazním návrhem nezabýval a při hodnocení vznesené žalobní námitky jen uvedl, že žalobce neprokázal své tvrzení, že v dané pracovní kategorii odpracoval 16 let. Krajský soud ani nevyložil z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl, čímž se dopustil vady řízení. Otázkou tzv. opominutých důkazů se přitom zabýval Ústavní soud například v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).
6 Ads 89/2010 - 37
Ústavní soud dospěl k závěru, že „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §
132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c/, 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb.“ Podle § 64 s. ř. s., nestanoví-li zákon jinak, se pro řízení ve správním soudnictví použijí přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu, a proto jsou závěry zaujaté Ústavním soudem zcela aplikovatelné i na řízení podle soudního řádu správního.
Obdobně podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, je nepochybně povinností soudu vypořádat se nejen se správností námitek žalobce, ale prvotně s včasností jejich uplatnění. V případě jejich opožděného podání je pak soud povinen odmítnout je v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, nemůže je však pominout. Pokud své povinnosti nedostojí, brání účastníku řízení, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, a porušuje tak jeho právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dospěl-li ve výše uvedeném nálezu Ústavní soud k závěru, že je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami a důkazními návrhy uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas. Je přitom vhodné dále poukázat na to, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž samotným Ústavním soudem je takovým rozhodnutím přisuzován precedenční charakter (srov. obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 107, dostupné na www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že krajský soud tím, že nijak nepřihlédl k důkazním návrhům žalobce, jím předložené důkazy neprovedl a případně nezhodnotil, zda v případě žalobcem předložených důkazních prostředků jde o natolik důvěryhodné doklady, že z nich lze vycházet namísto údajů uváděných do evidenčních listů
6 Ads 89/2010 - 38
důchodového zabezpečení (pojištění), které v řízení o přiznání starobního důchodu žalobci neměla bez svého zavinění žalovaná k dispozici (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 18 Cad 128/2007 - 35 ze dne 11. 10. 2007), zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud proto shledal v postupu krajského soudu vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a proto námitku stěžovatele shledal důvodnou. Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Krajský soud je v dalším řízení právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku vázán (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu