Legislator Case Law & Legislation
2 Afs 94/2009 ECLI:CZ:NSS:2010:2.Afs.94.2009.62 AI generated

Supreme Administrative Court dismissed VAT appeal claiming tax demand notice was a final decision subject to statute of limitations.

Case Number 2 Afs 94/2009
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Administrative Court dismissed the taxpayer's cassation appeal against a lower court's rejection of their claim that a tax demand notice was a final administrative decision. The taxpayer argued the notice could be challenged under the statute of limitations, but the court found it was merely a reminder of prior payment orders. The court ruled that since the taxpayer had already litigated the underlying tax assessment and the notice was issued within the limitation period, the appeal lacked legal grounds.

Legislator headnote

AI generated

§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; § 70 odst. 1 daňového řádu: A tax demand notice is not a final decision establishing rights or obligations and does not interrupt the statute of limitations for tax assessments already finalized in prior proceedings.

Keywords

AI generated
VAT tax demand notice final administrative decision statute of limitations cassation appeal dismissal tax payment order

Cited Legislation

AI generated
§ 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
§ 70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
§ 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Daně - daň z přidané hodnoty

2 Afs 94/2009 - 62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: L. G. K., zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2008, č. j. 7051/08-1500-105418, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, č. j. 6 Ca 252/2008 - 31, takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta její žaloba proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku, kterou vydal Finanční úřad pro Prahu 9 dne 10. 9. 2007, pod č. j. 253478/07/009911/4939. Tímto aktem byla stěžovatelka vyzvána, aby v náhradní lhůtě podle § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších změn a doplňků, (dále též „daňový řád“) uhradila daňový nedoplatek na daňovém penále na dani z přidané hodnoty po lhůtě splatnosti. Žalovaný ve svém rozhodnutí pak konstatoval, že výzva byla vydána v souladu se zákonem a daňové penále nebylo (ani zčásti) promlčeno. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě

2 Afs 94/2009 - 63

není akt žalovaného rozhodnutím v materiálním slova smyslu (nezakládají se jím, nemění, neruší ani se jím závazně neurčují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob), a proto podanou žalobu odmítl s poukazem na § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).

Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že ze soudního přezkumu nemůže být vyloučeno takové rozhodnutí správce daně, proti němuž je možné uplatnit námitku promlčení daňového nedoplatku. Výzva k zaplacení nedoplatku je úkonem, proti němuž lze námitku promlčení ve smyslu § 70 odst. 1, 3 daňového řádu uplatnit. Uvedená výzva je totiž úkonem podle §

70 odst. 2 daňového řádu, který směřuje k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku a přerušuje lhůtu uvedenou v § 70 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelka tvrdí, že proti takovému úkonu správce daně má právo uplatnit námitku promlčení podle § 70 odst. 3 daňového řádu a v případě její důvodnosti je povinností správce daně k promlčení přihlédnout podle téhož ustanovení. Jde totiž o to, že neuplatnění námitky promlčení v uvedeném rozsahu proti takovému úkonu správce daně má nepochybně za následek přerušení promlčecí lhůty podle § 70 odst. 2 daňového řádu v celém rozsahu daňového nedoplatku. V tom spočívá podstata uplatnění námitky promlčení proti úkonu správce daně, který přerušuje promlčecí lhůtu. Je-li totiž námitka promlčení důvodná, dochází nepochybně ke změně výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě v rozsahu námitky promlčení.

Stěžovatelka tvrdí, že vyloučení ze správní jurisdikce přezkumu úkonu správce daně, který přerušuje běh promlčecí lhůty a proti kterému byla uplatněna námitka promlčení (tedy právo stěžovatelky tvrdit, že daňový nedoplatek v uvedeném rozsahu je již promlčen), pak znamená, že je soudně nepřezkoumatelné, zda uplatněné právo stěžovatelky bylo důvodné a zda správce daně byl povinen k uplatněné námitce přihlédnout.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby zdejší soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že předmětné platební výměry na daňové penále byly vydány zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatelka nebyla úspěšná v odvolacím řízení ani ve správním soudnictví. Vzhledem k tomu, že nedošlo k zaplacení dlužné částky, byla vydána výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě.

Dle žalovaného se stěžovatelka mylně domnívá, že promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek na daňovém penále se dle § 70 odst. 1 daňového řádu odvíjí od splatnosti daňového penále. Z § 63 odst. 4 daňového řádu totiž vyplývá, že platební výměr na daňové penále je deklaratorním rozhodnutím (daňové penále je splatné kdykoliv v průběhu jeho trvání), kterým správce daně autoritativním způsobem sděluje daňovému dlužníkovi skutečnost, že k datu uvedenému v platebním výměru u něho eviduje penále, a to v částce uvedené v platebním výměru a současně mu ve výroku ukládá povinnost toto

2 Afs 94/2009 - 64

penále zaplatit. Předpis penále musí být daňovému dlužníkovi vždy sdělen – platebním výměrem. Žalovaný konstatuje, že k promlčení práva daňové nedoplatky vybrat a vymáhat v tomto případě nedošlo, neboť všechny předmětné daňové nedoplatky na penále byly splatné 9. 2. 2006 a k jejich promlčení může dojít nejdříve 31. 12. 2012.

Žalovaný proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu její zamítnutí.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátem a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).

Podle § 73 odst. 1 daňového řádu platí, že nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek.

Zdejší soud již v mnoha svých rozhodnutích posuzoval, zda výzva podle § 73 odst.

1 daňového řádu (resp. rozhodnutí o odvolání proti ní) je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. V podrobnostech odkazuje soud v nyní projednávané věci na níže citovaná rozhodnutí.

Nejprve v rozhodnutí ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Afs 28/2003 - 48, publ. pod č. 187/2004 Sb. NSS, zdejší soud dospěl k závěru, že výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle § 73 odst. 1 daňového řádu má již jen povahu procesního úkonu adresovaného daňovému dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností; tato výzva proto nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví.

V rozsudku ze dne 30. 10. 2009, č. j. 5 Afs 90/2009 - 90, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že výzva správce daně daňovému dlužníkovi k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě dle § 73 odst. 1 daňového řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. podléhajícím soudnímu přezkoumání dokonce ani v případě, že jde o daňový nedoplatek vůči jinému státu, jehož vymáhání v České republice probíhá na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek.

Konečně v rozsudku ze dne 24. 9. 2008, č. j. 2 Afs 79/2008 - 40, www.nssoud.cz, dospěl soud k závěru, že ani tvrzení stěžovatele, že mu není známa existence jednoho z platebních výměrů, o které se opírá výzva podle § 73 odst. 1 daňového řádu, z této výzvy nečiní rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

Obdobná je i judikatura Ústavního soudu. V usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 14, usnesení č. 43, Ústavní soud konstatoval, že ze systematického zařazení § 73 daňového řádu lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí,

2 Afs 94/2009 - 65

neboť neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku. Takovéto rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, které nepodléhá soudnímu přezkumu.

Soudy přesto za určitých podmínek uvedenou výzvu přijmou k meritornímu projednání, a to tam, kde má povahu rozhodnutí v materiálním slova smyslu.

Takovou povahu měla výzva např. v situaci, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 Afs 24/2009 - 71, www.nssoud.cz. V něm je uvedeno, že výzva podle § 73 odst. 1 daňového řádu a na ni navazující rozhodnutí odvolacího správního orgánu obecně nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s. To však neplatí v případech, je-li tato výzva ve skutečnosti prvním úkonem správce daně deklarujícím daňovou povinnost – stanovenou zálohu na daň (§ 1 odst. 1 a § 32 odst. 1 daňového řádu). Odmítnutí žaloby s poukazem na kompetenční výluku [§ 70 písm. a) s. ř. s.] by pak bylo za tohoto skutkového stavu věci zásahem do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V nálezech ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 595/99, ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 358/99, ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 428/2000, a ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 446/2000, pak Ústavní soud přiznal výzvě charakter soudem přezkoumatelného rozhodnutí v případech, kdy byla vydána vůči ručiteli. Společné těmto rozhodnutím (všechny dostupné na nalus.usoud.cz) a dále nálezu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 78/2005, (otázka právního nástupnictví), je, že poskytují soudní ochranu tam, kde subjekt, jemuž byla výzva zaslána, je odlišný od daňového dlužníka, a tudíž nemohl využít soudní ochrany proti rozhodnutí o daňové povinnosti. V případě ručitele nebo jiného subjektu, na něhož postavení dlužníka přešlo z nějakého právního důvodu z původního dlužníka, totiž tito jmenovaní nebyli a nemohli být účastni daňového řízení, v němž došlo k vyměření nebo doměření daně. Právě to je rozhodující pro posouzení, zda výzva podle § 73 odst. 1 daňového řádu zasahuje do práv účastníka řízení – daňového subjektu. Podstatné totiž je zajištění ochrany jeho práv, což je i cílem a podstatou správního soudnictví (§ 2 s. ř. s.). Je-li v daňovém řízení vydáno rozhodnutí vůči daňovému subjektu (kterýmkoliv ze způsobů předpokládaných v ustanovení § 46 daňového řádu), má daňový subjekt možnost domáhat se jeho přezkoumání jak v odvolacím řízení, tak i podáním žaloby soudu. V případě, že daňovému subjektu nebylo doručeno rozhodnutí či v případě, že vůbec nebylo vydáno, je chráněn i v řízení exekučním, kde může podat námitky, přičemž existence vykonatelného exekučního titulu je předpokladem provedení exekuce. Není-li takového titulu, nutně musí být námitka dlužníka úspěšná. V případě ručitele či právního nástupce dlužníka je tímto exekučním titulem platební výměr doplněný výzvou.

Smyslem citovaných nálezů Ústavního soudu, jimiž byl v určitých případech výzvě podle § 73 odst. 1 daňového řádu přiznán charakter rozhodnutí, je nepochybně zajištění ochrany v případech, kdy ji adresát výzvy neměl v řízení vyměřovacím. Tak je tomu právě v případech Ústavním soudem řešených, tj. tam, kde je výzva učiněna vůči subjektům, označeným za ručitele či právní nástupce poplatníka. Pak tato výzva má jiný charakter než pouhé upomenutí na splatnost; je totiž i deklarací povinnosti adresáta zaplatit daň za někoho jiného s uvedením důvodů, pro které se adresát stává dlužníkem.

2 Afs 94/2009 - 66

Lze tak uzavřít, že v případě stěžovatelky nejde o žádnou z vypočtených situací, která by způsobovala, že by výzva zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala její práva nebo povinnosti. Ve vztahu ke stěžovatelce, která je v postavení poplatníka, výzva nesupluje rozhodnutí o dani. Proti rozhodnutím o dani stěžovatelka měla možnost brojit (a také tak činila, nicméně nebyla úspěšná, přičemž závěry odvolacího orgánu byly potvrzeny soudy ve správním soudnictví). Z výzvy nečiní rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. ani skutečnost, kterou stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, tedy, že došlo k promlčení daňové povinnosti. Platební výměry, jimiž byl sdělen předpis penále, které nebylo ve lhůtě splaceno, a tedy muselo dojít k vydání výzvy, byly vydány před uplynutím lhůty k tomu určené. Touto otázkou se soudy zabývaly v řízení proti odvoláním vůči předmětným platebním výměrům. Žaloba stěžovatelky v dané věci byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2008, č. j. 15 Ca 187/2007-27. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí pak byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 10. 2008, č. j. 2 Afs 85/2008 - 53, www.nssoud.cz. Toto rozhodnutí pak prošlo i testem ústavnosti. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 79/09. Řečenou námitkou se tak soudy již zabývaly. Zabývat se jí opětovně v řízení proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku by bylo nepřípustným překročením překážky věci rozhodnuté. Ani sama výzva pak nebyla učiněna po promlčecí lhůtě. Všechny platební výměry v dané věci byly splatné dne 9. 2. 2006; výzva ze dne 10. 9. 2007 tak je uskutečněna zcela jistě v šestileté lhůtě podle § 70 odst. 1 daňového řádu.

V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle § 109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. února 2010

JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu