22 C 234/2023-36 · Okresní soud v Hodoníně

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 62 606 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 997,28 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 606 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 040,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 62 606 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 60 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr splácet v 48 pravidelných splátkách ve výši 2 358 Kč měsíčně, kdy v jednotlivých splátkách byla zahrnuta příslušná část jistiny úvěru, pojištění, poplatky a úroky. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost byla řádně prověřena odbornými pracovníky, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzovali spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, kdy záznam o osobě žalovaného byl nalezen pouze v registru NRKI, v ostatních byly výsledky lustrace negativní. Na základě uvedených zjištění a s ohledem na výši úvěru a výši splátek shledala žalobkyně žalovaného schopným úvěr splácet. Žalovaný však na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalovaném poplatky (za možnost odložení splátek, za možnost změny splátek) ve výši 234 Kč, poplatky za pojištění ve výši 772 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaný úrok za období od 13. 12. 2022 do 13. 3. 2023 ve výši 9 327,60 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 27. 12. 2022 do 13. 3. 2023 z částky 62 606 Kč ve výši 1 962,31 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné částky 62 606 Kč za období od 14. 3. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o hotovostním úvěru a smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 28,03 %, poplatkem za možnost odložení splátek ve výši 39 Kč, poplatkem za možnost změny splátek ve výši 39 Kč a s poplatkem za pojištění ve výši 193 Kč žalobkyni vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 2 358 Kč. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který má být úvěr poskytnut, a to účet č. [bankovní účet]. Pro případ, že žalovaný nesplatí úvěr do data splatnosti, je ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které ke dni uzavření smlouvy činí 300 Kč za měsíc vymáhání, a dále možnost účtovat smluvní pokutu ve výš 500 Kč (v případě, že výše dlužné splátky bude nižší než 500 Kč, lze účtovat smluvní pokutu maximálně ve výši dlužné splátky). Konečně je žalobkyně oprávněna požadovat i zákonný úrok z prodlení ve výši dle platného nařízení vlády. V případě neuhrazení dvou a více splátek nebo nezaplacení splátky déle než 3 měsíce je žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit.

4. Žalobkyně dále doložila Úvěrové podmínky, které jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy. A dále výpis čerpání, splátek a úhrad, z něhož plyne, že dne 16. 8. 2022 byla na účet žalovaného uvedený ve smlouvě zaslána částka 60 000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad je dále zřejmé, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

5. Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v Úvěrové kartě klienta, z níž plyne, že žalovaný je ženatý a má jedno dítě, bydlí v podnájmu, je podnikatel s měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, měsíční výše příjmu partnera je zde uvedena v částce 35 000 Kč, měsíční výdaje žalovaného na domácnost činí 20 000 Kč. Lustrací žalovaného v příslušných registrech bylo zjištěno, že žalovaný není v insolvenci a není proti němu vedena exekuce. V rejstříku SOLUS nebyl nalezen žádný závazek žalovaného po splatnosti. V rejstříku NRKI byl žalovaný nalezen s tím, že z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaný splácí úvěr z 4. 7. 2022 ve výši 16 000 Kč (jedná se o jednu měsíční splátku ve výši 16 000 Kč, která má být uhrazena), jiná žádost o úvěr ze dne 29. 6. 2022 ve výši 45 000 Kč byla žalovanému odmítnuta. Žalovaný je dále držitelem dvou splátkových kreditních karet, na něž je zavázán provádět měsíční splátky (v červenci 2022 zůstávalo celkem k úhradě cca 107 000 Kč), dvě jiné žádosti o revolvingový úvěr mu byly odmítnuty.

6. Žalobkyně provedla také výpočet disponibilní částky domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného ve výši 30 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 35 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu normativní náklady na bydlení ve výši 12 271 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 10 990 Kč, výši splátky schváleného úvěru ve výši 2 358 Kč a výši ostatních splátek 3 757 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalovaného ve výši 35 624 Kč, respektive z tzv. MLS klienta ve výši 18 185 Kč.

7. Dopisem ze dne ze dne 12. 12. 2022, jehož odeslání dne 13. 12. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný opětovně vyzván předžalobní výzvou ze dne 5. 1. 2023, jejíž odeslání dne 6. 1. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.

8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty, uváděné příjmy žalovaného z podnikání ani příjmy ostatních členů domácnosti žádným způsobem neověřila, stejně jako řádně neprověřila výdaje žalovaného. Z výdajů žalovaného žalobkyně ověřovala pouze jeho zatížení dalšími splátkami, ale ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) nijak neověřovala. Dokonce ani žalovaný své měsíční výdaje nikde neuváděl a žalobkyně u těchto položek vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny (a to zejména pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které lze ověřit např. prostřednictvím nájemní smlouvy). Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, neboť se spolehla pouze na ničím nepodložená tvrzení.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 60 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

20. Soud tak žalobkyni přiznal jistinu ve výši 60 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu ze dne 12. 12. 2022, jejíž odeslání dne 13. 12. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 26. 12. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 27. 12. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 898,63 Kč (15 % ročně z částky 60 000 Kč od 27. 12. 2022 do 13. 3. 2023) a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení.

21. Soud žalobu zamítl co do poplatků (za možnost odložení splátek, za možnost změny splátek) ve výši 234 Kč, poplatků za pojištění ve výši 772 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 327,60 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak na tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaný se dostal do prodlení dne 27. 12. 2022, a to pouze s částkou 60 000 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 63,68 Kč a na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 606 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl. Dále soud žalobu zamítl co do požadovaných nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasíláním upomínek se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 83 166,92 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 66 435,61 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 13. 9. 2023). Žalobkyně tak byla z 80 % úspěšná a ze 20 % neúspěšná (z 20 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 60 % náhrady nákladů řízení.

23. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 505 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 62 606 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu 3 620 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 16 734,60 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 10 040,80 Kč (60 % z 16 734,60 Kč).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.