6 C 109/2021-69 · Okresní soud v Prostějově

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 9 477,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2.301 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. od 2. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 15.358,77 Kč s úrokem z prodlení 9 % p. a. z částky 5.977,69 Kč od 22. 12. 2020 do 1. 2. 2021, 9 % p. a. z částky 3.676,69 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení a 0,75 % p. a. z částky 2.301 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 4. 2021 domáhala proti žalované zaplacení částky 9.477,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5.977,69 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9 %, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.214,54 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6.533,54 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne [datum] uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na základě které obdržela finanční hotovost ve výši 10.000 Kč, kterou převzala v místě svého bydliště. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 8.186 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 18.186 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1.299 Kč. Splatnost poslední splátky pak připadala na den [datum] Smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, do které uvedla základní údaje o své osobě a finanční situaci. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. Žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas, a to tím, že do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatila. Žalovaná uhradila částku ve výši 7.699 Kč, která odpovídá 5 řádně uhrazeným splátkám. V důsledku prodlení žalované vzniklo původnímu věřiteli právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem původního věřitele ze dne [datum].

2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná převzala dne 5. 1. 2022, oba účastníci se z ústního jednání písemně omluvili, a proto bylo jednáno v jejich nepřítomnosti.

4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou dne [datum] pod [číslo] na základě které žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 10.000 Kč, kterou převzala v místě svého bydliště. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 8.186 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Dlužnou částku ve výši 18.186 Kč se pak žalovaná zavázala původnímu věřiteli vrátit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1.299 Kč.

5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 11. 10. 2021. K němu byly připojeny další doklady, na jejichž základě předchůdkyně žalobkyně proces posouzení úvěruschopnosti provedla.

8. Z žádosti žalované o úvěr ze dne [datum] a dalších žalobkyní předložených dokladů soud zjistil, že žalovaná sdělila informace o své osobě tak, že před skončením pracovního poměru onemocněla a v době poskytnutí úvěru byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Bydlela v nemovitosti své sestry. Její příjmy byly tvořeny rodičovským příspěvkem ve výši 6.000 Kč měsíčně, mzdou ve výši 7.105 Kč měsíčně a ostatními státními příspěvky ve výši 1.920 Kč měsíčně, celkové měsíční příjmy žalované tak činily 15.025 Kč. Měsíční výdaje byly tvořeny náklady na bydlení ve výši 2.000 Kč měsíčně a ostatními náklady ve výši 4.000 Kč měsíčně, celkové měsíční výdaje žalované tak činily 6.000 Kč. Uvedené informace byly doloženy pracovní smlouvou (uzavřenou na dobu od [datum] do [datum]) a platebním výměrem, přičemž stanovený plat činil 10.030 Kč měsíčně. Žalobce dále pro účely posouzení úvěruschopnosti žalované doložil její výpisy z účtu za období březen 2017 až květen 2017, přičemž z těchto výpisů vyplývá, že žalovaná využívala bankovní účet téměř výhradně na přijetí platby z titulu výživného na dítě, a to ve výši 3.500 Kč měsíčně, předmětnou částku následně každý měsíc vybrala hotovostně z bankomatu. Konečné měsíční zůstatky na účtu byly záporné. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

9. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet však soud považuje za nedostatečný. Žalovaná podle obsahu spisu jednak nebyla dotazován na všechny potřebné údaje k posouzení její úvěruschopnosti o osobních, rodinných, finančních a majetkových poměrech, a navíc nebyly v průběhu řízení doloženy doklady k prokázání všech žalovanou uváděných skutečností.

10. Předchůdkyně žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s neúplnými údaji, kdy zejm. nezjišťovala, ani neověřovala, jaká je celková finanční situace domácnosti žalované, kdy žalovaná pouze uvedla, že bydlí v domě své sestry a má vyživovací povinnost k minimálně 3 dětem. Z ničeho však nevyplývá, zda žalovaná vedla společnou domácnost s dalšími osobami, že by byly ověřovány příjmy těchto možných osob, zohledněny výdaje dalších vyživovaných osoby, apod. Pokud za této situace předchůdkyně žalobkyně vzala v úvahu pouze příjmy dosahované žalovanou a od nich odečetla výdaje pouze žalované, nemůže být takto zjištěný údaj relevantní, když i poměry spolužijících osob nepochybně výrazně ovlivňují celkové poměry domácnosti a schopnosti a možnosti jejích členů splácet závazky.

11. Dále je třeba konstatovat, že podle obsahu spisu nebyly žalovanou doloženy jí uváděné výdaje (zejm. na bydlení) a ani žalobkyně potom takové doklady v průběhu řízení nemohla předložit. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

12. Doklady k výdajům žalované však žalobkyní v průběhu řízení předloženy k důkazu nebyly a nelze jakkoliv dospět k závěru, že předchůdkyně žalobkyně skutečně tyto údaje poskytnuté žalovanou ověřila. Přitom nelze přehlédnout, že podle výpisů z účtů žalované neměla žalovaná vůbec žádné finanční rezervy a za situace, kdy byla dlouhodobě na neschopence, zde již od počátku nebyla záruka, že bude schopna řádně plnit svou platební povinnost. Potom i činnost předchůdkyně žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalované měla být pečlivější.

13. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

14. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalované, jako zejm. neurčitý počet dětí, k nimž měla žalovaná vyživovací povinnost, když ve formuláři Žádost o úvěr uvedla počet vychovávaných dětí 3+, a dále dlouhodobá pracovní neschopnost žalované. O to měla být činnost předchůdkyně žalobkyně při ověřování údajů o žalovaném pečlivější.

15. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdkyně žalobkyně v postavení věřitele nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila jen s neověřenými neúplnými informacemi od žalované a se zjednodušujícím výpočtem rozdílu jejích příjmů a výdajů a na tomto základě úvěr žalované (10.000 Kč s povinností vrátit 18.186 Kč v měsíčních splátkách necelých 1.300 Kč) poskytla.

16. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

17. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaná z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdila).

18. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně, o němž není důvod pochybovat, že žalovaná dosud uhradila částku ve výši 7.699 Kč (žalovaná netvrdila, ani neprokázala zaplacení další částky). Vzhledem k tomu, že úvěr byl poskytnut ve výši 10.000 Kč, zbývá tak k úhradě 2.301 Kč. Uhrazená částka 7.699 Kč byla započtena právě na jistinu poskytnutého úvěru, neboť pokud žalovaná poskytovala dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené úvěrové smlouvy, je třeba je vztáhnout jen k nároku, který existuje (je platný), a nikoli na ty nároky, které neexistují (jsou neplatné).

19. V tomto rozsahu, tj. co do částky 2.301 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit.

20. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] odeslaného podle podacího archu dne [datum]. Ve výzvě byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od doručení výzvy. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do [datum] (žalovaná v průběhu řízení ani nenamítala nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdila spor podle § 87 odst. 2 zákona). Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

22. K zaplacení přiznané částky byla žalované stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.

23. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

24. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dne [datum] a již zmiňovaným oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne [datum] adresovaným žalované. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byla-li žalovaná o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná je povinna plnit žalobkyni.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když ve věci byla úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.