41 C 22/2022-29 · Okresní soud Brno-Venkov

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Denisou Georgesovou ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph. D.

sídlem adresa žalobkyně

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne 7. 6. 1963

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 17 998,05 Kč s příslušenstvím

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 3. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>

<b>II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 998,05 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 219,04 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 541,14 Kč, úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 17 998,05 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a 29% úroku ročně z částky 17 998,05 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.</b>

<b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph. D., advokáta se sídlem v [obec].</b>

1. Žalobním návrhem podaným k Okresnímu soudu Brno-venkov dne 17. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 998,05 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 2. 3. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázala úvěr uhradit v 24 měsíčních splátkách ve výši 1 646 Kč, a to společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 29% ročně, tzn. částkou 6 592 Kč, úhradou za vedení zákaznického účtu ve výši 5 278 Kč a poplatkem za zpracování, doručení a administrativní činnost ve výši 7 626 Kč. Dále uvedla, že žalovaný se dostal do prodlení s hrazením splátek, celkem do podání žaloby uhradil částku 6 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že pohledávka za žalovaným na ni byla postoupena smlouvou ze dne 18. 12. 2020. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny ve výši 17 998,05 Kč, úroku ve výši 29% ročně z dlužné jistiny ve výši 17 998,05 od 3. 3. 2020 do 18. 12. 2020 ve výši 4 219,04 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9% ročně z dlužné jistiny ve výši 17 998,05 Kč od 24. 10. 2018 do 18. 12. 2020 v částce 3 541,14 Kč, úrok z úvěru ve výši 29% ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 17 998,05 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9% ročně z částky 17 998,05 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Závěrem uvedla, že žalovaný závazek nesplnil ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty před uzavřením smlouvy, tyto informace si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala podle dokladů, jež žalovaný předložil. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 3. 2018 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti finanční částku ve výši 20 000 Kč, a to ke dni uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 24 měsíčních splátkách ve výši 1 646 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 6 592 Kč, úhradou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 626 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 278 Kč. Mezi stranami byla sjednána výše úroků 29% ročně.

5. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil celkem částku 6 000 Kč.

6. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 18. 12. 2020, postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 6. 1. 2021.

7. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzvána dne 28. 6. 2021.

8. Z žádosti o úvěr (zákaznické karty) bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši příjmu v částce 18 940 Kč, své výdaje odhadl na měsíční částku ve výši 8 700 Kč s tím, že bydlí na ubytovně a nemá jiné půjčky.

9. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 3. 2018 úvěrovou smlouvu (nazvanou smlouvu o zápůjčce), na základě které poskytla žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 24 měsíčních splátkách ve výši 1 646 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 6 592 Kč, úhradou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 626 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 278 Kč Mezi stranami byla sjednána výše úroků 29% ročně. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které jí byly poskytnuty žalovaným před uzavřením smlouvy o úvěru.

10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tzn. ke dni 2. 3. 2018. Základní povinností žalobkyně (jako věřitele) bylo podle této smlouvy poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky a naopak základní povinností žalovaného (jako dlužníka) bylo poskytnuté peněžní prostředky vrátit žalobkyni a zaplatit sjednané příslušenství.

11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou první, je smlouva neplatná.

13. Podle § 588 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V posuzované věci byla smlouva o spotřebitelském úvěru mezi účastníky uzavřena dne 2. 3. 2018, tedy za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., zejména znění § 87, žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty v žádosti o úvěr, když tyto informace ověřovala oproti dokladům, které žalovaný předložil a zaznamenala je do karty zákazníka.

15. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že tímto postupem žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, neboť vyšla pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na této skutečnosti nic nemění, že tvrzené informace ověřovala, neboť tak učinila pouze ohledně příjmů žalovaného, jak vyplývá ze zákaznické karty. Jiné skutečnosti, např. výši výdajů žalovaného v uváděné částce 8 700 Kč bez bližšího rozepsání, jaké výdaje tato částka obsahuje, nijak blíže nezkoumala. Soud je toho názoru, že pojem "odborná péče" předpokládá údaje, které spotřebitel věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost poskytovatele úvěru využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva dle databáze Českého statistického úřadu a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že si je vědom změny právní úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru oproti původnímu zákonu č 145/2000 Sb., o spotřebitelském úvěru (jeho znění § 9), avšak soud má za to, že nezjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr, a to s odbornou péčí poskytovatele úvěru, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a v takovém případě jde bezpochyby o takovou ochranu zájmů, na níž je třeba bezvýhradně trvat, neboť zájmy chráněné spotřebitelským zákonem představují ochranu spotřebitele před přijetím nepřiměřených závazků, ochranu předchozích věřitelů před znehodnocením jejich pohledávek a ochranu společnosti před nežádoucími důsledky insolvencí.

17. Nadto soud podotýká, že zákonná úprava znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není zcela souladná s judikaturou SD EU, podle níž nelze efektivně spotřebitele chránit, hodnotil-li by vnitrostátní soud ochranu spotřebitele nikoli z moci úřední.

18. Soud tedy shrnuje, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnost úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům, kdy rovněž chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěr či jiné služby již dříve.

19. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála povinnosti stanovené jí § 86 zákona č. 257/2016 Sb. náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je předmětná smlouva o úvěru (smlouva o zápůjčce), která je smlouvou spotřebitelskou, absolutně neplatná, neboť odporuje § 588 o. z., a k této neplatnosti soud přihlédl ze zákona.

20. Soud předmětnou úvěrovou smlouvu hodnotil také z hlediska § 1813 o. z., podle něhož se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 39 496 Kč, tedy včetně úroku ve výši 6 592 Kč, úhradou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 626 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 278 Kč.

Soud shledal ujednání účastníků této smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit současně s poskytnutou jistinou i shora uvedené poplatky, včetně úroku je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy. K tomuto závěru soud dospěl po porovnání výše půjčené částky (20 000 Kč) a celkové výše poplatků a úroku (19 496 Kč). Sjednané poplatky tak v daném případě tvoří 97,48% z půjčené částky. Žalobkyni tak při poskytnutí částky 20 000 Kč měl plynout zisk ve výši 97,48% ze skutečně poskytnuté částky.

S ohledem na spotřebitelský charakter dané smlouvy dospěl soud k závěru, že takto nepřiměřeně vysoký sjednaný zisk se příčí dobrým mravům. Tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že poplatky představují příjem plynoucí právní předchůdkyni žalobkyně z poskytnutých prostředků žalovanému a tudíž je jeho ekonomická funkce totožná s funkcí úroků. Soud konstatuje, že občanský zákoník, ani jiné právní předpisy sice výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši zisku (ať už je nazvána jako poplatek, úrok či jinak), avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy a že by nepodléhala žádnému omezení.

Soud vycházel rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože žalovaný se za poskytnutí částky 20 000 Kč, kterou byl povinen uhradit v 24 měsíčních splátkách, zavázal zaplatit žalobkyni odměnu ve výši 19 496 Kč, což odpovídá 97,48% z poskytnuté částky. Takovýto úrok však podstatně přesahuje horní hranici tehdy obvyklé úrokové míry (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn.

I. ÚS 523/07, jež jsou k dispozici na webových stránkách soudů).

21. Za tohoto stavu věci shledal soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, a protože ze smlouvy bylo zjištěno, že finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný z této částky, dle tvrzení žalobkyně, dosud uhradil pouze 6 000 Kč, náleží žalobkyni nárok na zaplacení částky 14 000 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši, kdy nárok na úroky z prodlení z přisouzené částky vyplývá z § 1970 o. z., přičemž jejich výše je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení (výrok I.), ve zbylé části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.).

22. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.), bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když v daném případě byl procesní úspěch žalobkyně 78 % a procesní úspěch žalovaného 22%. To tedy znamená, že žalobkyni vzniklo právo na náhradu 56 % nákladů řízení. V tomto případě žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 7 394,50 Kč. Tato částka se skládá ze soudního poplatku 800 Kč a z náhrady za právní zastoupení ve výši 6 594,50 Kč Náklady právního zastoupení byly vypočteny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném v době zahájení řízení (advokátní tarif). Zástupci žalobkyně byla přiznána odměna za 2,5 úkony právní služby po 1 820 Kč, když odměna v plné výši byla přiznána za úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a podání žaloby k soudu (§ 11 odst. 1 advokátního tarifu) a poloviční odměna byla přiznána za úkon spočívající v jednoduché předžalobní výzvě k plnění (11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu). Výše odměny je odůvodněna § 7 advokátního tarifu. Za každý úkon právní služby pak byl zástupci žalobkyně přiznán režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, byly náklady právního zastoupení v částce 5 450 Kč navýšeny o 21% DPH na částku 6 594,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k procesnímu úspěchu žalobkyně tak celková konečná náhrada nákladů řízení byla vypočtena na částku 4 141 Kč (tj. 56 % z částky 7 394,50 Kč).

23. Pokud tedy žalobkyně požadovala přiznání náhrady nákladů řízení v částce 2 252 Kč, soud jí náhradu v této výši přiznal (s ohledem na znění § 153 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.

Nebude-li povinnost uložená tímto vykonatelným rozhodnutím splněna povinnou stranou dobrovolně a včas, může se jí oprávněná strana domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.