6 C 37/2022-37 · Okresní soud v Hodoníně

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 6 052 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 500 Kč od 25. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 138 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 638 Kč od 3. 9. 2020 do 24. 7. 2021 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 138 Kč od 25. 7. 2021 do zaplacení, částky 1 500 Kč a částky 1 414 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 638 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 1 414 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1500 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 11. 8. 2020 smlouvu o zápůjčce prostřednictvím sítě internet na webové stránce www.coolcredit.cz, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 3 500 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem ve výši 1 138 Kč do 2. 9. 2020. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byla provedena lustrace žalovaného v registru [příjmení] a předloženými výpisy z účtu žalovaného ověřil žalobce výši příjmů žalovaného. Žalovaný neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 8,25 % ročně od 3. 9. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 8. 2020 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce, jejíž součástí byly rovněž všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], s. r. o., v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] zápůjčku ve výši 3 500 Kč Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 138 Kč ve lhůtě 2. 9. 2020. Dle potvrzení o platbě byla částka 3 500 Kč poskytnuta dne 11. 8. 2020 na účet, jehož majitele byl dle vyjádření banky žalovaný. Dle vyjádření žalobkyně neuhradil žalovaný na pohledávku dosud ničeho.

4. Z výpisu z běžného účtu žalovaného u [právnická osoba] za dobu od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2020 soud zjistil konečný zůstatek 12 436,33 Kč při výdajích ve výši 31 985,67 Kč a za dobu od 1. 7. 2020 do 31. 7. 2020 konečný zůstatek 16 824,83 Kč při výdajích ve výši 49 455,50 Kč a sjednaném limitu kontokorentu 22 000 Kč.

5. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne 15. 7. 2021, podací lístek ze dne 16. 7. 2021).

6. Podle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2392 odst. 1 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

14. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 11. 8. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 3 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve lhůtě 2. 9. 2020. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil a dluží tak žalobkyni částku ve výši 3 500 Kč, kterou neuhradil ani přes písemnou výzvu ze strany žalobkyně. S ohledem na prodlení žalovaného se splněním jejího dluhu má žalobkyně vedle plnění rovněž nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. Jelikož však žalovaný v tomto vztahu vystupuje jako spotřebitel ve smyslu § 419 občanského zákoníku, jedná se o spotřebitelskou smlouvu dle § 1810 občanského zákoníku, a je proto nutné na ni aplikovat také zákon o spotřebitelském úvěru, kdy v § 86 tohoto zákona je stanovena povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

18. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nedoložila žádné dokumenty týkající se posouzení výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně rovněž dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost absolutní a soud tedy zkoumá splnění této povinnosti poskytovatele úvěru z úřední povinnosti. Tato zákonná úprava představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Dále pak bod 26 odůvodnění předmětné směrnice proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel.

K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). V této souvislosti zmínit rovněž rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má žalobkyně právo v souladu s ust. § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 500 Kč představující jistinu, ve zbývajícím rozsahu ohledně smluvní pokuty, nároků na zaplacení úroků a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, avšak pouze z přiznané částky. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy ze dne 15. 7. 2021, doručené dne 21. 7. 2021, dnem 25. 7. 2021.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.