18 C 31/2024-52 · Okresní soud v Kroměříži

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Markem Peřinou ve věci

žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0

o zaplacení 14 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 21. 3. 2018 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně částku 2 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 19. 11. 2023 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 14 000 Kč s příslušenstvím tak, jak je blíže zachyceno v návrhu.2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný dne 21. 3. 2018 se společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , Smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě které poskytla uvedená společnost žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byla posuzovaná úvěruschopnost žalovaného.

Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 došlo k postoupení pohledávky na společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , která následně postoupila pohledávku Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 žalobkyni. Dopisem byla žalovanému oznámena změna v osobě věřitele. Z uvedeného dovozuje žalobkyně svou aktivní procesní legitimaci. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 14 000 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně neuhradil žalovaný na zmíněný dluh ničeho.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u něj předpokládal, že nemá žádné námitky. Soudem bylo nařízeno vyhlášení rozsudku na den 21. 5. 2024. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud při svém rozhodování vycházel z připojených listinných důkazů na č. l. 10-42 spisu.5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. soud zjistil následující skutkový stav.6.

Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že byly žalovanému poskytnuty základní údaje o úvěru – výše úvěru, podmínky splácení.7. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že dne 21. 3. 2018 žalovaný uvedl své kontaktní údaje (jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, bydliště, telefon). Dále uvedl, že žije v nájmu, je ženatý a zaměstnaný s příjmem 10 310 Kč a výdaji 8 110 Kč (4 500 Kč bydlení a energie, 3 410 Kč doprava, jídlo a osobní náklady, 200 Kč telefon).

Ke svým tvrzením měl žalovaný doložit dohodu o provedení práce, výplatní pásky, nájemní smlouvu a občanský průkaz.8. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 21. 3. 2018 mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným. Na základě smlouvy se věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit spolu s úrokem ve výši 1 348 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 6 300 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 284 Kč a inkasním poplatkem (inkaso plateb v hotovosti v bydlišti) ve výši 2 520 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 818 Kč.

Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal v hotovosti celou částku úvěru.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 11. 12. 2019 mezi postupitelem , právnická osoba, . a postupníkem , právnická osoba, Na jejím základě měly na postupníka přejít pohledávky specifikované v příloze k této smlouvě, tato obsahuje údaje o žalovaném k dané smlouvě. Z následné smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 9. 6. 2021 mezi postupitelem , právnická osoba, a žalobkyní jako postupníkem.

Na jejím základě měly na postupníka přejít pohledávky specifikované v příloze k této smlouvě, tato obsahuje údaje o žalovaném k dané smlouvě.10. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020 bylo zjištěno, že touto byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, kdy z podacího lístku bylo zjištěno, že téhož dne byla zásilka pro žalovaného podána k přepravě.11. Po provedeném dokazování soud a zjištění skutkového stavu soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), po právní stránce následovně.12.

Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15.

Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17.

Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18.

Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

Podle odstavce 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.19. Na základě provedeného dokazování při hodnocení všech důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.20. Na základě zjištění učiněných z předložených listin, a to zejména ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 3. 2018 (dále jen „předmětná smlouva“), má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byl uzavřen závazkový vztah, konkrétně pak smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 14 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal tuto částku splatit spolu s příslušenstvím a dalšími poplatky v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 818 Kč.21.

V této souvislosti soud uvádí, že výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru provádí v českém právu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 , Anonymizováno, , Anonymizováno, proti , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.

Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ačkoliv směrnice nemají tzv. přímý horizontální účinek a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn.

Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), když postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic směřuje i k národním soudům, které mají povinnost volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo. K předmětné problematice se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn.

Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kdy poukázal na to, že Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. Dle Ústavního soudu SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně: „[v]nitrostátní soudy ... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).

„Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44). „Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).22.

Soud se proto v prvé řadě zabýval posouzením otázky, zda právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost dlužníka/žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 3. 2018 a tedy posouzení otázky, zda byla smlouva o úvěru platně sjednána.23. Pokud jde o zkoumání a posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ, je soud nucen konstatovat, že žalobkyně nikterak nedoložila, že si její právní předchůdce opatřil dostatečné informace, aby mohl kvalifikovaně tuto úvěruschopnost posoudit (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), přičemž tak nebyl schopen uvážit (a má přitom tak činit s odbornou péčí), zda je žalovaný schopen splácet sjednané splátky.

Bylo zjištěno, že k ověření došlo pouze u základních identifikačních údajů (z občanského průkazu) a u tvrzených příjmů žalovaného, naopak jeho výdaje, dluhy aj. relevantní skutečnosti ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného zůstaly pouze v rovině tvrzení žalovaného, kdy kupř. nebyly ani doloženy výpisy z účtu žalovaného. Nelze tak ověřit tvrzené výdaje žalovaného, čímž je znemožněno ověření jeho celkových majetkových poměrů. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by byla provedena lustrace žalovaného v příslušných registrech dlužníků nebo v registru vedených exekucí.24.

Žalobkyně tak poskytnutím úvěru žalovanému porušila § 86 odst. 1 druhou větu ZSÚ, což má dle § 87 odst. 1 ZSÚ (potažmo § 580 o. z. a § 588 o. z.) za následek neplatnost předmětné smlouvy; žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Soud přitom sankci neplatnosti zakotvenou v ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ vyložil v souladu se smyslem a účelem daného ustanovení (nikoli pouze za použití gramatického výkladu) jako neplatnost absolutní podle ustanovení § 588 o. z. (viz soudní praxe Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019, 27 Co 23/2020, 28 Co 31/2020, 22 Co 107/2020, 30 Co 62/2020 aj.).

Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední ZSÚ, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a na nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaný žalobkyni na neplatný závazek již zaplatil.

Proto se soud zabýval tím, zda žalovaný splnil povinnost vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 14 000 Kč žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení, neboť získal majetkový prospěch plněním z neplatného právního důvodu. Soud zde vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na úvěr dosud ničeho neuhradil. Soud proto zavázal žalovaného uhradit žalobkyni poskytnutou jistinu v částce 14 000 Kč (výrok ad I. tohoto rozsudku), a to z titulu bezdůvodného obohacení.

Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok ad II. tohoto rozsudku).25. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je pak odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná v části nároku na jistinu a neúspěšná toliko v příslušenství, proto soud přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení skládající se ze soudního poplatku ve výši za žalobní návrh ve výši 800 Kč, odměny advokáta dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby částka 300 Kč a za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a kvalifikovaná výzva) 3 x částka 300 Kč, tj. 900 Kč, 3 x RP po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 300 Kč, tedy celkem 2 000 Kč (výrok ad III. tohoto rozsudku).26.

Výrok o tom, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku, má oporu v § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.27. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení k rukám advokáta, má pak oporu v § 149 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.