22 C 57/2025-67 · Okresní soud v Hodoníně

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o zaplacení 24 949,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 500 Kč od 9. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 449,45 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 728,85 Kč od 8. 5. 2024 do 8. 5. 2024 a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 228,85 Kč od 9. 5. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 24 949,45 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 7. 1. 2024 prostřednictvím webové stránky http://www., Anonymizováno, .cz smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 11 500 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem a s poplatky v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná dne 6. 2. 2024.

Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný (o počtu členů domácnosti, o pravidelných příjmech a výdajích) a posouzení jeho úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů (NRKI, BRKI, CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů MVČR, TelcoScore, registr hledaných osob PČR, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“ a interní registry) a vycházela z výpisů z běžného účtu žalovaného.

Konkrétně tak žalobkyně vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 9 933 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek a na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Proto žalobkyně v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 11 500 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 228,85 Kč, smluvní úrok ve výši 12 942,43 Kč, smluvní pokutu ve výši 278,17 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 728,85 Kč od 8. 5. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 7. 1. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 11 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných denních splátkách spolu s úrokem ve výši 0,983 % denně a s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, se splatností první splátky dne 6. 2. 2024 a s datem splatnosti úvěru (poslední den trvání smlouvy) 30. 6. 2025.

Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření; zde žalovaný odsouhlasil znění smlouvy kliknutím na tlačítko „podepisuji“ a posléze mu tato byla zaslána na jím uvedenou emailovou adresu. Dle dokumentu s názvem „Autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaný v prodlení až do zaplacení a dále je oprávněna v případě prodlení žalovaného delším 91 dní úvěr zesplatnit.

Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 6. 2023.V článku 10.1 Všeobecných obchodních podmínek bylo uvedeno, že vzájemná komunikace probíhá přednostně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Za prostředky komunikace na dálku je považován e-mail, komunikace prostřednictvím datové schránky, poštovní zásilka zajišťovaná provozovatelem poštovních a kurýrních služeb, telefonický hovor či komunikace prostřednictvím Klientské sekce. Žalobkyně dále předložila Informace pro spotřebitele, Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů.

Dále doložila žalobkyně i kopii občanského průkazu žalovaného.4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a z výpočtu, který učiní na základě získaných poznatků při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima.

Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný v době poskytnutí úvěru měl žít v domácnosti sám, zároveň je zde uvedeno, že ve společné domácnosti společně hospodaří 2 členové s příjmem. Co se týká příjmu žalovaného, při podání žádosti o úvěr uvedl částku 15 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 9 933 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaný uvedl, že činí 0 Kč na půjčky, 2 500 Kč na bydlení, 0 Kč na další nezbytné výdaje a 1 000 Kč na ostatní zbytné výdaje;

žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 6 360 Kč a dále s rezervou pro výdaje ve výši 500 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 3 500 Kč.5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila v období od 16. 1. 2023 do 7. 1. 2024 výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 9 933 Kč.6. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 7. 1. 2023 do 7. 1. 2024 pořízeného prostřednictvím aplikace Kontomatik soud zjistil, že žalovaný dne 7. 1. 2024 zaslal identifikační platbu úvěrové společnosti ESSOX, z výpisu dále nejsou zjistitelné žádné pravidelné příjmy žalovaného (mzda) ani pravidelné výdaje (platby za nájem, elektřinu, plyn, vodu, internet, telefon, pojištění apod.) v období bezprostředně předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy, pouze v měsících duben 2023 až září 2023 docházel žalovanému každý měsíc příjem od společnosti , právnická osoba, ., jinak jsou patrné časté nepravidelné platby, vklady a výběry.7.

Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, dne 7. 1. 2024 částku 11 500 Kč. Z potvrzení , právnická osoba, . je pak patrné, že účet č. , č. účtu, patří žalovanému a z mimořádného výpisu k tomuto účtu vyplývá, že částka 11 500 kč byla ze strany žalobkyně na tento účet zaslána dne 7. 1. 2024.8. Emailovou zprávou ze dne 7. 5. 2024 oznámila žalobkyně žalovanému, že je v prodlení v délce 91 dní, proto s okamžitou platností vypověděla smlouvu a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky 25 859,45 Kč.9.

Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.11.

Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14.

Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:

„1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“.

I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).15. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má).

Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1 téhož zákona, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, vycházela z interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů a dále vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného.

Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila dokument „Identifikované příjmy“ a dále výpis z aplikace Kontomatik za období 7. 1. 2023 – 7. 1. 2024; žádným z těchto dokumentů však nebyl doložen pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného v období bezprostředně předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy ve výši 9 933 Kč, s nímž žalobkyně kalkulovala. Lze konstatovat, že pravidelný příjem žalovaného (ze zaměstnání, z podnikání) v období bezprostředně předcházejícím uzavření smlouvy nebyl jakkoli doložen, byť žalobkyně tvrdila, že jej ověřovala.

Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. K výše uvedenému soud podotýká, že je to vždy poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, přičemž výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě.

Z doložených listin ani není jednoznačně patrné, zda žalovaný bydlí v domácnosti sám či s druhou osobou s příjmem. Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně ničím nedoložila (např. výstupy provedených lustrací v úvěrových registrech), že zkoumala další úvěrové zatížení žalovaného a jeho případné jiné závazky. V situaci, kdy sám žalovaný uváděl své měsíční výdaje na půjčky ve výši 0 Kč, přitom z výpisu z účtu bylo možno zjistit, že žalovaný požádal o úvěr i u jiné úvěrové společnosti, měla žalobkyně tím spíše jeho výdaje (nejen) na jiné závazky důkladně prověřit, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“19.

Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 11 500 Kč žalovaný ničeho uhradil, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 11 500 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). V daném případě soud vázal prodlení žalovaného na výzvu k zaplacení odeslanou na jeho e-mailovou adresu dne 7. 5. 2024.

Dle názoru soudu lze v určitých případech za konkrétních okolností akceptovat zaslání výzvy k plnění formou e-mailu, jak ostatně konstatovat například i Krajský soud v Brně ve svém usnesení sp. zn. 27 Co 86/2017, kdy konkrétně uvedl, že výzva zaslaná na adresu udávanou žalovaným v obchodním styku účastníků splňuje požadavky výzvy k plnění dle § 142a o.s.ř. V tomto případě pro akceptaci tohoto postupu svědčí, že šlo o smlouvu uzavřenou pomocí prostředků komunikace na dálku, tudíž celá komunikace mezi účastníky probíhala v online prostoru, a dále především ustanovení Všeobecných obchodních podmínek, dle něhož vzájemná komunikace mezi účastníky probíhá přednostně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku včetně e-mailu.

Výzva k plnění byla na e-mail žalovaného odeslána dne 7. 5. 2024 a jelikož mu nebyla určena lhůta k úhradě a byl povinen dluh uhradit okamžitě, splatnost tedy nastala dnem následujícím (8. 5. 2024), a od dalšího dne, tj. ode dne 9. 5. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 500 Kč od 9. 5. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do poplatku ve výši 228,85 Kč, smluvního úroku ve výši 12 942,43 Kč, smluvní pokuty ve výši 278,17 Kč soud žalobu zamítl, neboť na tyto položky nevzniklo žalobkyni právo, když smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

A co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 9. 5. 2024, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 728,85 Kč od 8. 5. 2024 do 8. 5. 2024 a z částky 228,85 Kč od 9. 5. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 27 087,07 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 13 591,26 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 1. 8. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná přibližně z 50 % a z 50 % neúspěšná (z 50 % byl tak úspěšný žalovaný). Vzhledem k tomu, že je poměr úspěchu a neúspěchu mezi účastníky stejný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.