26 C 213/2025-49 · Okresní soud v Olomouci

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované

pro 12 371 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 379 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 9 992 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 101,69 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 371 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 12 371 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 15. 4. 2024 úvěrovou smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru, a to prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Před uzavřením smlouvy byla prověřována úvěruschopnost žalované. Na základě úvěrové smlouvy byla žalované dne 15. 4. 2024 poskytnuta částka ve výši 13 000 Kč na účet č. , č. účtu, , který se žalovaná zavázala uhradit v pravidelných splátkách do 24 měsíců.

Žalovaná se dále zavázala zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 429 Kč. V rámci druhé až osmé splátky byl sjednán úrok ve výši 637 Kč, v případě zesplatnění úvěru pak přirůstají vynesené a neuhrazené úroky k jistině. Úroky byly účtovány následovně: dne 15. 8. 2024 ve výši 637 Kč; dne 15. 9. 2024 ve výši 637 Kč; dne 15. 10. 2024 ve výši 637 Kč; dne 15. 11. 2024 ve výši 637 Kč; dne 15. 12. 2024 ve výši 637 Kč; dne 15. 1. 2025 ve výši 637 Kč; dne 15. 2. 2025 ve výši 637 Kč. Žalovaný si 2krát prodloužil splatnost aktuálně splatné splátky o jeden měsíc tzv. korunovým odkladem, a to v souladu s ustanovením Smlouvy „Jak si posunout splatnost splátky“.

V tomto případě k prodloužení splatnosti dostačuje, pokud klient uhradí alespoň 1 Kč, případně více, ale ne více, než je výše měsíční splátky. Za takovéto prodloužení splatnosti je účtován poplatek ve výši 1 287 Kč, jeho výše je uvedena v části Smlouvy "Úvěrová smlouva" - "Parametry a podmínky úvěru". Splatnost takto účtovaného poplatku je potom vždy se splatností následující splátky. Ke korunovému odkladu došlo dne 15. 5. 2024 a 18. 6. 2024. Žalovaná za trvání smlouvy uhradila celkem 10 621 Kč.

V souladu s částí Smlouvy "Náklady úvěru" konkrétně odstavcem "Sankce", byla žalované účtována smluvní pokuta, a to dne 22. 4. 2025, 4. 3. 2025 a 21. 3. 2025, vždy ve výši 500 Kč. Žalované byly dále účtovány účelně vynaložené náklady, a to dne 24. 2. 2025, 24. 3. 225 a 22. 4. 2025 vždy ve výši 300 Kč a dne 9. 5. 2025 ve výši 130 Kč. Ke dni 9. 5. 2025 byl úvěr zesplatněn. Jelikož žalovaná na výzvy žalobkyně nereagovala a po zesplatnění úvěru neuhradila žádnou splátku, eviduje žalobkyně ke dni sepsání žaloby za žalovanou pohledávku ve výši 12 371 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 9 204 Kč, úroků v celkové výši 637 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč.2.

Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:- Z úvěrové smlouvy ze dne 15. 4. 2024 včetně splátkového kalendáře, z Informačního memoranda pro zpracování osobních údajů, z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze Sazebníku platného od 4. 1. 2019, že účastníci uzavřeli dne 15. 4. 2024 úvěrovou smlouvu, na základě které byla žalovaná oprávněna čerpat bezúčelový úvěr ve výši 13 000 Kč s roční úrokovou sazbou, stanovenou pevnou částkou a účtovanou v rámci druhé až osmé splátky úvěru vždy ve výši 637 Kč, což činí úrokovou sazbu v rozmezí 61,36 % až 83,03 % ročně.

Žalovaná se zavázala splácet úvěr 24 měsíčními splátkami 542 Kč. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dle úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek dohodnuta vždy po měsíci ode dne poskytnutí úvěru a následně vždy po měsíci od předešlé splátky. Žalovaná se zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 429 Kč. Celková částka k úhradě byla vyčíslena na 17 888 Kč.- Z karty klienta, že žalovaná byla v době podání žádosti o úvěr zaměstnaná s příjmem 27 800 Kč, byla bezdětná, příjem ostatních členů domácnosti činil 50 000 Kč, jiným společnostem splácela 8 000 Kč.

Dále měla být žalovaná prověřována v externích registrech, v žalobkyní předložené tabulce je uvedeno ISIR – rodné číslo není v ISIRU, NRKI – OK.- Z výpisu z účtu, že žalobkyně poskytla žalované dne 15. 4. 2024 částku 13 000 Kč.- Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, že žalovaná celkem načerpala částku ve výši 13 000 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 10 621 Kč.- Z výzvy před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne 24. 3. 2025, že žalobkyně požadovala splacení dlužné částky 3 321 Kč do 30 dnů, v opačném případě byla připravena přistoupit k požadování vrácení celého úvěru.- Z výzvy ke splacení celého úvěru a poštovního podacího archu, že žalobkyně přípisem ze dne 9. 5. 2025 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru ve výši 12 371 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy.

Přípis byl žalované odeslán dne 12. 5. 2025.- Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 6. 6. 2025 a z podacího archu, že žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 6. 6. 2025 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.- Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, že je zapsána v obchodním rejstříku, vedeným , označení soudu, , oddíl , Anonymizováno, , vložka , Anonymizováno, .4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Účastníci uzavřeli dne 15. 4. 2024 úvěrovou smlouvu, na základě které byla žalovaná oprávněna čerpat bezúčelový úvěr ve výši 13 000 Kč s roční úrokovou sazbou, stanovenou pevnou částkou a účtovanou v rámci druhé až osmé splátky úvěru vždy ve výši 637 Kč, což činí úrokovou sazbu v rozmezí 61,36 % až 83,03 % ročně.

Žalovaná se zavázala splácet úvěr 24 měsíčními splátkami 542 Kč. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dle úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek dohodnuta vždy po měsíci ode dne poskytnutí úvěru a následně vždy po měsíci od předešlé splátky. Žalovaná se zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 429 Kč. Celková částka k úhradě byla vyčíslena na 17 888 Kč. Částka 13 000 Kč byla žalované vyplacena 15. 4. 2024. Žalovaná byla v době podání žádosti o úvěr zaměstnaná s příjmem 27 800 Kč, byla bezdětná, příjem ostatních členů domácnosti činil 50 000 Kč, jiným společnostem splácela 8 000 Kč.

Dále měla být žalovaná prověřována v externích registrech, v žalobkyní předložené tabulce je uvedeno ISIR – rodné číslo není v ISIRU, NRKI – OK. Žalovaná celkem načerpala částku ve výši 13 000 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 10 621 Kč. Žalobkyně přípisem ze dne 9. 5. 2025 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru ve výši 12 371 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Přípis byl žalované odeslán dne 12. 5. 2025. Žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 6. 6. 2025 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.5.

Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7.

Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8.

Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10.

Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.14. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně.

Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv.

Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.15.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele.

Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář.

1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.16.

Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.

Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.18.

S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Žalobkyně vycházela pouze z údajů, uvedených žalovanou, nedoložila důkazy o výstupech prověřování v jednotlivých registrech.

Ze zjištěných údajů vyplývá, že žalovaná byla v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnaná s příjmem 27 800 Kč, byla bezdětná, příjem ostatních členů domácnosti činil 50 000 Kč, jiným společnostem splácela 8 000 K. Příjmy ani výdaje žalované nebyly žádným způsobem prověřovány. Je tedy otázkou, na základě jakých skutečností žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně se pak nedostavila k jednání, nařízenému na den 28. 11. 2025, a zbavila se tak možnosti být v tomto směru poučena o nutnosti doplnění tvrzení a označení důkazů.19.

Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.20. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první.

Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy.21. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů.

Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem.

Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.22. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání úroku za poskytnutí úvěru a dalších poplatků a splatnost je stanovena rozhodnutím soudu.

Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 2 379 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaná před podáním žaloby uhradila částku 10 621 Kč. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.23. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).24. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V dané věci byla v převážné části sporu úspěšná žalovaná, ta však byla v řízení zcela nečinná a dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu Ostrava, pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.