6 C 93/2021-75 · Okresní soud v Prostějově

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 15.410 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9.500 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 9.500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 13.297 Kč s úrokem 20,98 % p. a. z částky 10.000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 10.000 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a 8,05 % p. a. z částky 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 27. 1. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 15.410 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.037,10 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5.349,90 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 10.000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a s úrokem 20,98 % ročně z částky 10.000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané smlouva o půjčce [číslo]. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 910 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 43 týdenních splátkách po 370 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 6. 2017. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla ze strany společnosti [právnická osoba], postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum] pod [číslo]. Na základě smlouvy poskytl předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal vrátit dále částku ve výši 5.910 Kč, jenž představuje úrok ve výši 910 Kč, poplatek za administrativní činnost 2.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3.000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 43 týdenních splátkách po 370 Kč.

5. K charakteru smlouvy nutno dodat, že má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru. Již na tomto místě je potom potřeba poukázat na ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č 43/2013 Sb., podle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 9 odst. 3 spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

6. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 16. 8. 2021. Žalobkyně pak v průběhu řízení doložila zákaznickou kartu ze dne [datum], v níž žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí jako spolubydlící a jeho příjmy ze zaměstnání (na částečný pracovní poměr) činí 15.000 Kč. Výdaje na bydlení uvedl v částce 1.000 Kč, výdaje domácnosti 4.000 Kč a splátky 3.000 Kč. Uvedené údaje měly být doloženy pouze pracovní smlouvou. Takový doklad však žalobkyní doložen nebyl. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

7. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet však soud považuje za neprůkazný, neboť žalobkyně jej s výjimkou jednostranného prohlášení žalovaného ve formě zákaznické karty nedoložila žádnými dalšími důkazy. To se týká jak příjmů, tak prezentovaných výdajů. Ani soud tak neměl možnost náležitě ověřit, zda údaje uváděné žalovaným odpovídaly skutečnosti či nikoliv. Nelze ani přehlédnout, že pokud byla žalovaným předložena k ověření příjmů pracovní smlouva, z této skutečné příjmy žalovaného v rozhodné době zjistit nelze (ty jsou totiž závislé na počtu odpracovaných hodin).

8. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalované („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

9. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).

10. Lze dodat, že z citovaných ustanovení, v nichž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice kladen důraz i na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

11. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

13. V daném případě byl sice žalovaný podle obsahu spisu dotazován na pravidelné příjmy a výdaje, které nepochybně mohou mít zásadní vliv na schopnosti a možnosti spotřebitele dluhy splácet, žalobkyně však nepředložila jakékoliv doklady, jimiž měly být tyto příjmy a výdaje žalovaného ověřeny a nemohlo tak být posouzeno, zda deklarované poměry (především příjmy) odpovídaly skutečnosti či nikoliv. Pouhé potvrzení na zákaznické kartě, že došlo k předložení pracovní smlouvy a jejího ověření, soud považuje z výše uvedených důvodů za nedostačující. Samo o sobě to totiž nevylučuje uvedení nepravdivých nebo zkreslených skutečností jednou či druhou stranou za účelem poskytnutí nebo získání zápůjčky (ať už by pro to byly důvody jakékoliv). V této souvislosti soud proto nepovažuje za přiléhavý ani poukaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97.

14. Na uvedeném základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou) a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.

15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost uzavřené smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, působí od počátku a nemůže konvalidovat.

16. S ohledem na tento závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce pak bylo lze žalobou uplatněný nárok podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že k obohacení žalovaného došlo za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), vycházel soud v dalším z ustanovení § 2991 a násl. o. z.

17. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Z uvedených ustanovení lze dovodit, že pokud dojde ke zrušení smlouvy nebo je smlouva prohlášena za neplatnou, jsou strany smlouvy povinny si vrátit vše, co si plnily.

18. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně, o němž není důvod pochybovat, že žalovaný dosud z titulu uzavřené smlouvy uhradil částku 500 Kč (ani žalovaný v průběhu řízení netvrdil či neprokázal zaplacení jiné částky). Vzhledem k tomu, že zápůjčka byla žalovanému poskytnuta ve výši 10.000 Kč, zbývá tak k úhradě částka 9.500 Kč. Soud proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

19. V otázce vzájemného zúčtování plateb dospěl soud k přesvědčení, že soud ve smyslu § 2993 o. z. provede zúčtování všech tvrzených a prokázaných plateb, kdy od jistiny úvěru se odečtou veškeré platby dlužníka z uvedeného vztahu; a případný kladný rozdíl tvoří existující dluh). Ačkoliv dikce zákona upouští od důrazu na vyjádření podmíněnosti vzájemných plnění, nepopírá zcela synallagmatičnost závazků takto vzniklých. Lze pak usuzovat, že i nadále budou aplikovatelné závěry soudní praxe, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Jelikož v tomto případě bylo bezdůvodné obohacení v podstatě představováno právě zmíněným rozdílem peněžitých plnění, nebylo třeba se zabývat podmíněností vzájemných závazků stran neplatné smlouvy.

20. Vedle přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] odeslané podle podacího lístku žalovanému dne 7. 1. 2020 a doručenému za použití § 573 o. z. dne 10. 1. 2020. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 20. 1. 2020. Ode dne následujícího se pak žalovaný dostala do prodlení. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

22. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.

23. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena kromě smlouvy o postoupení pohledávek s přílohou již zmíněným oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne [datum] adresovaným žalovanému a podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný by byl, nebýt uvedených závěrů, povinen plnit žalobkyni.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když ve věci úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.