6 C 31/2021-88 · Okresní soud v Prostějově

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 9.941 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6.806 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 6.806 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 3.244,68 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 3.135 Kč od 15. 1. 2021 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 533 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 14. 1. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 9.941 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 157,30 Kč od 6. 11. 2020 do 14. 1. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 9.941 Kč od 15. 1. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní úvěrovou smlouvu (bezúčelový spotřebitelský úvěr). Schválená výše úvěru byla odeslána prostřednictvím služby ThePay na účet žalované, v tomto případě částka 8.000 Kč dne 1. 11. 2019. Sjednány byly také další volitelné služby za poplatky. Žalovaná si prodloužila splatnost úvěru o 30 dní tzv. korunovým odkladem, kdy dne 14. 2. 2020 byla uhrazena částka 1 Kč a dne 24. 3. 2020 byla uhrazena částka 1 Kč. Žalovaná dále uhradila dne 14. 1. 2020 částku 1.192 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky a žalobkyně eviduje pohledávku ve výši 9.941 Kč sestávající neuhrazené jistiny ve výši 6.808 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 1.584 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem v celkové výši 390 Kč a účelně vynaložených nákladů v celkové výši 300 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní výzva k plnění.

2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] soud zjistil, že žalované byl poskytnut úvěr v částce 8.000 Kč, přičemž žalovaná si rovněž sjednala doplňkové služby s povinností uhradit příslušné poplatky. Úvěr se žalovaná zavázala vrátit ve lhůtě do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Zaslání částky na účet žalované bylo doloženo výpisem z účtu ze dne 1. 11. 2019, jakož i zprávou banky žalované.

5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 16. 4. 2021, k němuž byla doložena úvěrová zpráva s přílohami ve formě přehledu údajů poskytnutých žalovanou, výsledků kontroly SOLUS a kontroly CRIBIS. Podle těchto dokladů měla žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy uvést příjmy 21.000 Kč, příjmy celé domácnosti 70.000 Kč a výdaje domácnosti 4.000 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se spokojila jen s neúplnými údaji, kdy nejsou zřejmé zdroje deklarovaných příjmů žalované, z čeho sestávají celkové příjmy domácnosti, o jaké prezentované výdaje domácnosti se jedná, jaké jsou případně další poměry žalované apod. Přitom pravidelné příjmy a výdaje dlužníka a jeho domácnosti, jakož i ostatní poměry (např. počet členů domácnosti, počet nezaopatřených dětí apod.) podstatně ovlivňují celkovou platební bilanci domácnosti. Z obsahu spisu se však takové komplexní údaje nepodávají a pouhá informace o výši nespecifikovaných příjmů a některých výdajů nemůže být dostatečně vypovídající. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně v průběhu řízení nepředložila žádné doklady, jimiž měly být žalovanou uváděné skutečnosti doloženy či ověřeny. Ani soud tak nemá možnost zjistit, zda žalovanou uváděné údaje byly správné, resp. zda žalobkyně tyto údaje ověřila či nikoliv.

9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

12. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalované („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

13. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).

14. V posuzované věci soud dovodil (viz výše), že žalobkyně v postavení věřitele nedostála řádně povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když nebyly zjišťovány všechny potřebné informace a údaje poskytnuté žalovanou nebyly podle obsahu spisu ověřovány příslušnými doklady. Na tomto základě proto soud uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalované poskytla.

15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

16. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaná z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdila).

17. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z výpisu čerpání, splátek a úhrad (č. l. 7 spisu), podle něhož žalovaná z titulu uzavřené smlouvy dosud uhradila částku celkem 1.194 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr byl žalované poskytnut ve výši 8.000 Kč, činí ke dni rozhodnutí soudu neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 6.806 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 6.806 Kč, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit.

18. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené ve výzvě ze dne 6. 11. 2020 doručené podle podacího lístku ze dne 10. 11. 2020 za použití § 573 o. z. dne 13. 11. 2020. Ve výzvě byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 30 dnů. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do [datum]. Ode dne následujícího se pak žalovaná dostala do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaná v průběhu řízení ani nenamítala nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdila spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nutno doplnit, že za období od 15. 12. 2020 do 14. 1. 2021 činí výše úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 6.806 Kč částku 47,62 Kč.

19. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

20. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.

21. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, a to v rozsahu 67,9 % (vyhověno bylo žalobě v částce celkem 7.132,06 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 3.372,23 Kč; přitom příslušenství bylo kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku) a žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni 35,8 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 1.489 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9.941 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Z takto vyčíslených nákladů řízení soud přiznal 35,8 %, tedy částku 533 Kč.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.