27 C 108/2022-85 · Obvodní soud pro Prahu 2

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou v právní věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

za níž jedná anonymizováno 7 slov

sídlem adresa

o: zaplacení 394 834 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58 367 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 336 467 Kč.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17 116,94 Kč, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá na žalované zaplacení částky 394 834 Kč s následujícím odůvodněním. Žalobce požaduje uvedenou částku, jako náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce považuje předmětné řízení za nepřiměřeně dlouhé, když docházelo ke zcela zbytečným průtahům. První rozhodnutí bylo ve věci vydáno až po více, než 11 letech. Mezi vydáním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, kterým byl tento rozsudek zrušen, uplynula doba více než jednoho roku. Mezi vydáním usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2016 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018 uplynula doba více než 26 měsíců. Mezi vydáním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019 uplynula doba více než 15 měsíců. Mezi vydáním rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 uplynula doba téměř dvou let. Žalobce byl po celou dobu soudního řízení ve značné nejistotě o výsledku řízení, která měla zásadní dopad do jeho majetkové sféry, když předmětem řízení byla částka v řádu stovek milionů korun a vynaložil mnoho milionů korun v souvislosti s legitimním očekáváním nabytí pohledávky. Soudní řízení trvalo více než 18 let, bylo tedy extrémně dlouhé. Žalobce požaduje za rok trvání řízení částku 34 000 Kč a za první dva roky částku poloviční, když vychází z částky 20 000 Kč zvýšené o 70 % a to z důvodu, že stěžovateli nelze nic vytknout (zvýšení o 20 %) a z důvodu, že věc měla pro stěžovatele velký význam (zvýšení o 50 %). Žalovaná v rámci předmětného projednání nároku uhradila žalobci částku 188 833 Kč. Žalobce se domnívá, že přiměřeným zadostiučiněním však je částka 583 667 Kč, a proto v tomto řízení požaduje doplacení částky 394 834 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok dne 7. 2. 2022, k projednání nároku žalobce došlo dne 22. 4. 2022. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. a přeci poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 188 833 Kč. Žalovaná vyšla ze základní částky 20 000 Kč za rok trvání řízení. Tuto stanovenou základní částku zadostiučinění snížila o 45 % a to o 30 % z důvodu složitosti řízení, o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudu a o 5 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení. Dle žalované se řízení vyznačovalo značným stupněm skutkové i právní složitosti, bylo provedeno rozsáhlé dokazování vč. výslechu svědků a provádění značného množství listinných důkazů. V průběhu řízení byl zamítnut návrh žalobce na vydání předběžného opatření, bylo připuštěno vstoupení dalších účastníků na straně žalobců, na straně žalované došlo k záměně účastníka. Žalobce nejprve neúspěšné a poté úspěšně žádal o osvobození soudního poplatku, bylo mu povoleno sečkání s jeho zaplacením. Ve věci bylo rozhodováno na všech třech stupních soudní soustavy, kdy soud I. stupně ve věci rozhodl 2x, soud II. stupně 2x a Nejvyšší soud také 2x. Délka řízení je tak z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků. Žalobce se na délce řízení částečně podílel žádostmi o odročení a prodloužení lhůty k vyjádření. Význam předmětu řízení žalovaná hodnotila jako běžný. Žalovaná tedy navrhla zamítnutí žaloby ve zbývající části v plném rozsahu.

3. Mezi účastníky bylo v řízení nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované podáním doručeným žalované dne 7. 2. 2022. Mezi účastníky bylo rovněž v řízení nesporné, že žalovaná nárok žalobce projednala dne 22. 4. 2022 a přiznala žalobci částku 188 833 Kč Tyto skutečnosti tak nebyly předmětem dokazování.

4. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané následující. Dne 16. 9. 2003 byla ve věci podána žaloba o zaplacení částky v celkové výši 361 881 066 Kč s příslušenstvím. Žalobce byl výzvou soudu ze dne 2. 10. 2003 vyzván k zaplacení soudního poplatku, což učinil obratem. Dne 7. 10. 2003 se ve věci vyjádřil žalovaný, tedy [anonymizováno] [právnická osoba] Dne 17. 10. 2003 byla podána žádost o osvobození od soudního poplatku. Usnesením ze dne 15. 3. 2004 byl žalobce vyzván k doplnění žaloby, dne 23. 4. 2004 žalobce na výzvu soudu doplnil žalobu.

Dne 13. 5. 2004 se vyjadřoval žalovaný k poplatkové povinnosti žalobce. Dne 28. 5. 2004 se vyjádřil žalovaný k žalobě samotné. Dne 8. 11. 2004 bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudního poplatku žalobci, proti tomuto usnesení bylo dne 15. 12. 2004 podáno odvolání. Dále byl podán návrh na nařízení předběžného opatření a to dne 24. 5. 2005. Usnesením ze dne 26. 5. 2005 bylo zamítnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo žalovanému zakázáno nakládat s pohledávkami za dlužníkem [právnická osoba] Dne 26. 5. 2005 byla zaplacena jistota ve výši 100 000 Kč.

Dne 23. 6. 2005 žalobce požádal o vrácení složené jistoty, dne 19. 7. 2005 bylo rozhodnuto o vrácení jistoty. Dne 26. 1. 2006 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání proti usnesení o neosvobození od soudního poplatku. Dne 20. 6. 2006 doplnil žalobce skutečnosti osvědčující jeho majetkovou situaci. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2006 bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudního poplatku. Dne 20. 9. 2006 požádal žalobce o odklad se splatností soudního poplatku ve výši 1 mil.

Kč a oznámil zánik žalovaného, rovněž podal návrh na rozhodnutí dle § 107a) o.s.ř. Dne 13. 12. 2006 bylo ze strany žalovaného oznámení o procesním nástupnictví ve vztahu k [obec] [anonymizována dvě slova], následně byl žalobcem doplněn návrh na vstup nového účastníka do řízení a to [jméno] [příjmení] na straně žalobce a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Ve dnech 10. – 14. 12. 2007 se jmenovaní vyjádřili k tomu, že souhlasí se vstupem do uvedeného řízení na straně žalobce.

Usnesením ze dne 29. 1. 2008 bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude nadále pokračováno s [anonymizována dvě slova] [stát. instituce]. Dne 28. 12. 2007 sděluje zástupkyně žalované, že došlo k zániku [obec] [anonymizována dvě slova]. Ve věci bylo nařízení jednání na den 5. 3. 2008, nicméně toto jednání bylo odročeno za účelem rozhodnutí podle ust. § 107a) o.s.ř., jednání bylo odročeno na 19. 9. 2008. Usnesením ze dne 25. 3. 2008 bylo rozhodnuto o tom, že soud připouští, aby na místo žalobce v části původně žalovaných pohledávek vstoupil [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], usnesení nabylo právní moci dne 14. 5. 2008.

Dne 07. 4. 2008 sdělila právní zástupkyně žalovaného, že ukončuje právní zastoupení a následně je ve věci založeno pověření [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Dne 19. 9. 2008 ve věci proběhlo jednání, kdy bylo navrženo přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u shodného soudu pod sp. zn. [spisová značka], jednání bylo odročeno na den 18. 3. 2009. Usnesením ze dne 10. 3. 2009 soud řízení přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. [spisová značka].

Proti tomuto podal žalovaný odvolání a to dne 30. 3. 2009. Usnesení o přerušení řízení bylo v rámci autoremedury změněno usnesením ze dne 15. 6. 2009, že řízení se nepřerušuje, rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 7. 2009. Následně žalovaný požádal o odročení jednání nařízeného na den 2. 12. 2009, jednání bylo odročeno na den 9. 4. 2010. Dne 9. 4. 2010 ve věci proběhlo jednání, jednání bylo odročeno na návrh zástupce žalobce a) vzhledem k tomu, že se nemohl v dostatečné lhůtě seznámit s vyjádřením žalovaného ze dne 26. 3. 2010, jednání odročeno na den 2. 7. 2010.

Dne 27. 5. 2010 se ve věci znovu obsáhle vyjádřil žalovaný, dne 31. 5. 2010 žalobce. Nařízené jednání bylo odročeno a žalobce byl znovu vyzván k zaplacení soudního poplatku výzvou soudu ze dne 26. 8. 2010. Dne 29. 9. 2010 došlo ke zpětvzetí návrhu žalobcem b) [jméno] [příjmení] a téhož dne rovněž žalobcem c) [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a žalobcem d) [jméno] [příjmení]. Dne 20. 6. 2011 bylo rozhodnuto místopředsedou Městského soudu v Praze o tom, že se nepovoluje posečkání se zaplacením soudního poplatku, nebo zaplacením soudního poplatku ve splátkách. Nařízené jednání bylo odročeno na den 7. 9. 2011, toto bylo následně přeodročeno z důvodu dovolené zástupce žalovaného na den 12. 10. 2011.

Usnesením ze dne 31. 8. 2011 bylo zastaveno řízení ve vztahu k žalobcům b), c) a d). Dne 12. 10. 2011 ve věci proběhlo jednání, ve věci došlo ke změně ve složení senátu, na tomto jednání bylo vyhlášeno usnesení o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Dne 3. 11. 2011 byl ve věci zaplacen soudní poplatek, dne 7. 11. 2011 bylo podáno odvolání žalobce do usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Dne 23. 11. 2011 ve věci rozhodl Městský soud v Praze o tom, že původní rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku se zrušuje.

Ve věci proběhlo jednání dne 11. 4. 2012, na tomto jednání bylo prováděno množství listinných důkazů, jednání bylo odročeno na den 27. 6. 2012. Vzhledem k pracovní neschopnosti zástupce žalované bylo jednání nařízené na den 27. 6. 2012 odročeno. Další jednání ve věci proběhlo dne 17. 10. 2012, na tomto jednání byl vyslýchán svědek, jednání bylo odročeno za účelem výslechu dalšího svědka na den 16. 1. 2013. Dne 16. 1. 2013 ve věci proběhlo jednání, jednání bylo odročeno za účelem vyžádání souhlasu Ministerstva financí ze zproštění mlčenlivosti a následně k předvolání svědka na den 29. 3. 2013.

Dne 29. 3. 2013 ve věci proběhlo jednání, k tomuto jednání se dostavili předvolaní svědci, nicméně jejich výslech proveden nebyl. Další jednání ve věci proběhlo dne 26. 3. 2014, kdy byla vyslechnuta svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], jednání bylo za účelem výslechu svědka [příjmení] odročeno na 11. 6. 2014. Dne 11. 6. 2014 proběhlo jednání, na kterém byl vyslechnut svědek [jméno] [příjmení], jednání odročeno na den 19. 9. 2014. Ve věci proběhlo další jednání dne 4. 12. 2014, na tomto jednání byly prováděny listinné důkazy, jednání bylo odročeno za účelem přednesu závěrečných řečí na den 12. 12. 2014.

Dne 5. 12. 2014 byl soudu zaslán závěrečný návrh žalobce, dne 8. 12. 2014 závěrečný návrh žalované. Při jednání dne 12. 12. 2014 byl vyhlášen mezitímní rozsudek, kterým bylo rozhodnuto co do základu nároku, následně bylo žádáno o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku do 12. 2. 2015, rozsudek byl dne 9. 2. 2015 rozeslán účastníkům. Proti tomuto podal žalovaný dne 24. 2. 2015 odvolání, věc byla předložena Vrchnímu soudu dne 7. 5. 2015. Dne 11. 8. 2015 byl spis vrácen zpět bez věcného vyřízení s ohledem na absenci připojení obsáhlých listinných příloh.

Usnesením ze dne 7. 1. 2016 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena soudu zpět k dalšímu řízení, spis byl vrácen Městskému soudu v Praze dne 12. 1. 2016. Dne 22. 2. 2016 podal žalobce návrh na doplnění dokazování, dne 14. 3. 2016 bylo ve věci podáno dovolání. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 11. 5. 2016, Nejvyšší soud ve věci rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2016 tak, že dovolání odmítl. Následně oba účastníci požádali o prodloužení lhůty k doplnění skutkových tvrzení. Dne 14. 2. 2017 sdělil žalobce, že ukončil právní zastoupení.

Dne 28. 3. 2017 byla založena plná moc na nového právního zástupce žalobce, dne 28. 4. 2017 se žalobce ve věci vyjádřil. Dne 1. 6. 2017 ve věci proběhlo jednání, na tomto jednání došlo ke změně ve složení senátu, další jednání ve věci proběhlo dne 23. 11. 2017, na tomto jednání byl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení a byla mu stanovena lhůta do 10. 1. 2018, jednání bylo odročeno na den 15. 3. 2018. Dne 10. 1. 2018 požádal žalobce o prodloužení lhůty k doplnění skutkových tvrzení, dne 19. 1. 2018 požádal žalobce opětovně o prodloužení lhůty k doplnění skutkových tvrzení.

Dne 17. 5. 2018 ve věci proběhlo jednání, na kterém byly prováděny další listinné důkazy, na jednání bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo řízení zastaveno co do částky 750 tis. Kč, jednání bylo odročeno za účelem přednesení závěrečných návrhů na den 9. 8. 2018. Dne 9. 8. 2018 byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu a zároveň rozhodnuto o nákladech řízení. Ve věci byla prodloužena lhůta pro vyhotovení rozsudku do 22. 10. 2018. Dne 22. 10. 20185 byl rozsudek rozeslán účastníkům.

Dne 14. 11. 2018 podává žalobce odvolání proti tomuto rozsudku, které však není odůvodněné, následně je usnesením soudu ze dne 19. 11. 2018 vyzván k doplnění odůvodnění odvolání, toto je doplněno dne 10. 12. 2018, zároveň žalobce požádal o osvobození o zaplacení soudního poplatku, výzvou ze dne 3. 1. 2019 je žalobce vyzýván k doložení svých majetkových poměrů, což žalobce učinil dne 24. 1. 2019. Usnesením ze dne 22. 2. 2019 byl žalobce osvobozen od soudního poplatku, spis byl dne 4. 4. 2019 předložen Vrchnímu soudu v Praze, ten ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2019 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, spis byl vrácen soudu I. stupně dne 30. 12. 2019.

Dne 3. 3. 2020 bylo ve věci podáno dovolání. Dne 23. 3. 2020 byl ve věci složen soudní poplatek za podané dovolání, následně dne 25. 5. 2020 byl žalovaný vyzván k vyjádření se k podanému dovolání a věc byla dne 6. 5. 2020 předložena Nejvyššímu soudu, ten ve věci rozhodl usnesením ze dne 24. 11. 2021 o odmítnutí dovolání, spis byl vrácen zpět Městskému soudu v Praze dne 3. 12. 2021, rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 12. 2021.

5. Soud se v rámci dokazování zaměřil na to, zda je v daném případě na místě přiznat žalobci vyšší peněžité zadostiučinění, než žalovanou vyplacených 188 833 Kč a to při posouzení konkrétních okolností případu s ohledem na kritéria uvedená v ustanovení § 31a) odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o povinnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk.), když jsou naplněny základní předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy zejména nesprávný úřední postup orgánu státu spočívající v žalobcem tvrzené nepřiměřené délce řízení.

6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.

7. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a/ státní orgány, b/ právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c/ orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

8. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

10. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup b

12. Celková délka posuzovaného řízení činila 18 let a 2 měsíce. Žaloba byla k soudu podána dne 16. 9. 2003 a řízení bylo pravomocně skončeno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2021, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobce; toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 12. 2021. Věc byla pravomocně skončena ke dni 6. 1. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2019, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ze dne 9. 8. 2018, kterým byla žaloba zamítnuta. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Ve věci samé rozhodoval soud I. stupně 2x a 2x rovněž soud odvolací, ve věci dále 2x rozhodoval Nejvyšší soud, jako soud dovolací. Skutečnost, že strany využívají práva podávat opravné prostředky, sice nelze klást k tíži poškozeného, je však nutno zohlednit ho v kritériu složitosti věci, neboť řízení probíhající na více stupních soudní soustavy je logicky delší, a to právě o řízení před soudem vyšší instance.

13. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 361 881 066 Kč. Žalovaná částka měla představovat škodu způsobenou v souvislosti s vyhlášením veřejného výběrového řízení na úpadné postoupení pohledávky za [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], [IČO], [obec], [právnická osoba], [ulice] [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [PSČ]. Stanovená částka měla představovat skutečnou škodu a ušlý zisk z nerealizace pohledávky, kterou měl žalobce získat v rámci veřejného výběrového řízení. Věc byla poměrně komplikovaná, vykazovala značnou míru právní i skutkové složitosti. V řízení bylo prováděno velké množství listinných důkazů. Věc byla složitější rovněž po procesní stránce, kdy v řízení bylo opakovaně rozhodováno o procesním nástupnictví či o přistoupení dalších účastníků na straně žalobce. Soud I. stupně musel řešit rovněž žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku a dále rozhodovat o návrhu na vydání předběžného opatření. Proti rozhodnutí soudu I. stupně o neosvobození od soudního poplatku bylo žalobce podáno odvolání a i v této věci tak rozhodoval i odvolací soud. Soud musel usnesením ze dne 25. 3. 2008 rozhodovat o tom, že na místo žalobce v části původních žalovaných pohledávek nastoupili další tři žalobci. Následně však z důvodu zpětvzetí ze dne 29. 9. 2010 došlo následně k zastavení řízení ve vztahu k žalobcům b), c) a d). Dále je třeba poukázat na to, že k zaplacení soudního poplatku došlo až dne 3. 11. 2011 a to až poté, co soud I. stupně rozhodl o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Dne 12. 12. 2014 byl ve věci vyhlášen mezitímní rozsudek.

14. K postupu soudu byl shledán průtah v řízení a to v období od 29. 3. 2013, ve věci proběhlo jednání, do dne 26. 3. 2014, kdy proběhlo jednání další a to až po roce. K průtahu v řízení došlo v období od 15. 12. 2004, kdy bylo podáno odvolání žalobce proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, když spis byl odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání předložen až dne 26. 1. 2006. Je pravdou, že v mezidobí bylo soudem rozhodováno o návrhu na vydání předběžného opatření, ovšem ten byl ve věci podán až dne 24. 5. 2005, tedy více než půl roku po podání odvolání. O návrhu na nařízení předběžného opatření navíc bylo rozhodnuto obratem, a nebyl zde důvod, proč věc ihned nepředložit Vrchnímu soudu k rozhodnutí o odvolání. Ze strany postupu soudu je třeba poukázat i na to, že usnesením ze dne 10. 3. 2009 soud nejprve přerušil řízení do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], následně však toto usnesení o přerušení řízení v rámci autoremedury změnil usnesením ze dne 15. 6. 2009 tak, že řízení se nepřerušuje, usnesení nabylo právní moci dne 17. 7. 2009. K prvnímu rozhodnutí ve věci samé došlo až dne 12. 12. 2014, kdy byl vyhlášen mezitímní rozsudek. Kromě zmíněných průtahů byly úkony soudu činěny v přiměřených lhůtách. I vzhledem k tomu, že první rozsudek ve věci samé byl vydán až po 11 letech, lze však v postupu soudu I. stupně shledat určitou nekoncentrovanost. Žalobce v řízení žádal o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, tento zaplatil až poté, co bylo soudem rozhodnuto o zastavení řízení. Tímto způsobem do určité míry přispěl k prodloužení řízení. Vzhledem k celkové délce řízení však toto prodlení nebylo nijak zásadní.

15. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam; jedná se např. o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30Cdo 2542/2014). V daném případě se nejedná o typ řízení, který je dle judikatury tuzemských soudů i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku řízením s vyšším významem pro účastníky. V daném případě soud neshledal, že by význam předmětu řízení byl pro žalobce vyšší, jednalo se o zaplacení i finanční částky související s předmětem podnikání žalobce. Soud tedy hodnotil význam předmětu jako standartní.

16. Soud posuzoval všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 210/2003 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a byla tak naplněna skutková podstata ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk a porušeno právo žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. K tomuto závěru v rámci předběžného projednání nároku dospěla i žalovaná, když přiznala žalobci peněžité zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 188 833 Kč. Soud se tedy zabýval otázkou, zda žalovanou přiznané zadostiučinění je dostatečné.

17. V případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Přičemž peněžité zadostiučinění lze v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považovat za pravidlo.

18. V důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla na straně žalobce nemajetková újma. Presumovanou nemajetkovou újmu žalovaná nijak nevyvracela. Co se týká přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci v důsledku nepřiměřené délky řízení způsobena, zde soud vycházel z kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk a po shrnutí všech těchto kritérií dospěl k závěru, že žalovanou poskytnuté zadostiučinění je na místě zvýšit.

19. Při stanovení výše odškodnění soud postupoval v souladu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 a vyšel ze základní částky 18 000 Kč za rok trvání řízení a to zejména s ohledem na celkovou délku řízení, která dosáhla 8 let a 2 měsíce. Za první dva roky počítal částku poloviční. Vyšel tak ze základní částky 309 000 Kč (18 000 Kč za každý rok trvání řízení, přičemž za první dva roky částku poloviční a 1 500 Kč za měsíc trvání řízení). Tuto základní částku soud ponížil o 30 % vzhledem ke shora popsané právní skutkové i procesní složitosti věci a o 10 % vzhledem k rozhodování na třech stupních soudní soustavy a to opakovaně. Základní částku naopak navýšil o 20 % z důvodu postupu soudu v daném řízení a to zejména nekoncentrovanosti v první fázi řízení do vydání prvního rozhodnutí ve věci samé v roce 2014 a dále s ohledem na zmíněné průtahy. Soud tak dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je v daném případě částka 247 200 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci částku 188 833 Kč uhradila, přiznal žalobci částku 58 367 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl.

20. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Soudu je z jeho činnosti známo, že lhůta patnácti dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

21. Ve výroku o nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř, tedy dle úspěchu účastníků ve věci. V daném případě byl ve věci úspěšný žalobce a soud mu tedy přiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se sestávají z odměny advokáta ve výši 9 300 Kč (3x 3 100 Kč), kde je tarifní hodnotou dle § 9 odst. 4 písm. a) AT částka 50 000 Kč. Za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT (převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu). Dále ze tří režijních paušálů dle § 13 odst. 1 a 3 AT ve výši 300 Kč, žalobce má dále nárok na náhradu cestovného za cestu [obec] – [obec] a zpět k jednání soudu ze dne 3. 11. 2021, celkem 220 km při spotřebě 7,4 l benzínu a ceně dle vyhlášky č. 116/2022 Sb., 40,5 Kč benzinu automobilového 98 oktanů a základní náhradě 7,70 Kč km částku 1 693,34 Kč a dále náhradu za promeškaný čas, celkem za šest půlhodin á 100 Kč, tedy 600 Kč. Dále má žalobce nárok na náhradu nákladů řízení v podobě příslušného DPH ve výši 2 623,60 Kč a uhrazeného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč Celkem činí náklady řízení částku 17 116,94 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení opisu jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.