Court partially allowed claim for unjust enrichment but dismissed excessive interest and fee demands.
Legislator summary
AI generatedThe court partially granted the plaintiff's claim for 2,500 CZK plus statutory delay interest, while dismissing the remainder of the demand. The defendant received funds via a loan agreement but failed to repay, leading the court to find unjust enrichment under the Civil Code. Although the plaintiff sought full loan terms including interest and fees, the court ruled that only the principal amount constituted valid unjust enrichment, rejecting the claim for additional contractual charges.
Legislator headnote
AI generated§ 2991 odst. 2 obč. zák.; § 1970 obč. zák.: Where a party receives funds without legal basis, they must return the principal amount; claims for interest or fees exceeding the unjust enrichment scope are inadmissible.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 3 633 Kč s příslušenstvím
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 500 Kč od 21. 4. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
<b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b>
<b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 560,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 17. 5. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 633 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně dne [datum], smlouvu o úvěru prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které žalovaný vyplnil své údaje a požadavky a předchůdkyně žalobkyně mu následně zaslala na jím uvedené tel. číslo kód, kterým žalovaný odsouhlasil uzavření smlouvy. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč, které mu byly zaslány na jím uvedený účet. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 3 6 33 Kč (jistinu, poplatek ve výši 1059,03 Kč a úrok ve výši 73,97 Kč), a to ve lhůtě do 20. 4. 2020. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, nezaplatil žádnou částku. Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Žalovaný uvedenou částku v celkové výši 3 633 Kč s příslušenstvím žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ze dne 9. 10. 2020 nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný obdržel dne [datum] na účet č. [bankovní účet], jehož byl majitelem pod [variabilní symbol] částku ve výši 2 500 Kč (listina č.l. 10 a potvrzení o provedené platbě), a to od [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o.. Zda to byl skutečně žalovaný, kdo požádal o poskytnutí úvěru a kódem [číslo] potvrdil svůj úmysl uzavřít smlouvu o úvěru, se z předložených listin prokázat nepodařilo. V listině nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo], která měla odpovídat ujednání stran, byl uveden datum splatnosti do 20. 4. 2020 (30 dnů), poplatek za poskytnutí úvěru 1059,03 Kč, úrok 73,97 Kč a RPSN 9 339,72% ročně, jednorázová výše splátky je uvedena 3 633 Kč, to vše pro případ překročení doby splatnosti. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou ze [datum] na žalobkyni, dopisem ze dne 9.10.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení a bylo mu oznámeno, že došlo ke změně v osobě věřitele, dopisy byly odeslány dne 9.10.2020.
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročné zápůjčky úvěru podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy, nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatit.
7. Soud se předně zabýval tím, zda bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že postup popsaný žalobkyní směřující k uzavření smlouvy nebyl prokázán.
8. Dále pak se soud zaměřil na to, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn.
C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem.
Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu.
Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.
Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé.
S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance).
9. Dále se soud zabýval tím, zda nebyla smlouva neplatné pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 73,97 Kč, ale tzv. poplatek činí 1059,03 Kč, celkem tedy 1133 Kč, které měl žalovaný vedle jistiny ve výši 2 500 Kč zaplatit navíc. Dle listiny předložené žalobkyní RPSN činí 9 399,72% ročně. Pokud by byla smlouva platná, jednalo by se o úrok ve smyslu ust. § 2392 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 9 339,72% ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o zápůjčku, která má charakter krátkodobé zápůjčky.
10. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu a dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.
11. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 2 500 Kč. S ohledem na neprokázání uzavření smlouvy a případnou absolutní neplatnost smlouvy jako celku, představovalo plnění předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný nevrátil dosud žádné plnění, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy činí 2 500 Kč. Jen tato existující pohledávka mohla být následně platně postoupena na žalobkyni.
12. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že peníze byly zaslány na účet žalovaného dne [datum] a poprvé byl žalovaný prokazatelně vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků dopisem ze dne 9. 10. 2020. První den prodlení s ohledem na charakter nároku – bezdůvodného obohacení nastal již dne 22. 3. 2019, soud proto, byť se do prodlení žalovaný dostal již dříve, žalobě v tomto smyslu vyhověl a dřívějším prodlením se nezabýval.
13. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení (tedy jak ohledně poplatků a úroku z úvěru), neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 560,16 Kč, přičemž tato částka představuje 37,62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,81 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31,19 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 633 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
15. Pariční lhůta byla uložena dle § 160 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.