3 C 324/2020-151 · Okresní soud v Chrudimi

Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudkyní titul Janou Profousovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zast.: údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o 71 249,96 Kč s příslušenstvím

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 18 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 18 720 Kč od [datum] do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>

<b>II. Co do zbytku, tj. aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci dalších 52 529,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11 682,84 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 24 570 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.</b>

<b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. Uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] podle ní se žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč. Úvěr měl být splacen v 72 měsíčních splátkách po 514 Kč měsíčně, celková splatná částka 37 041 Kč (jistina 20 000 Kč, sjednané úroky 17 041 Kč). Smluvní strany sjednaly doplňkové služby, a to doplňkovou službu [anonymizováno] a doplňkovou inkasní službu. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne [datum], nezaplatil splátku ve výši 865 Kč (krom splátky úvěru splátka inkasní služby 82 Kč a splátka doplňkové služby [anonymizováno] 269 Kč). Žalobce žalovaného upomínal (za zaslání 1. upomínky mu náleží 300 - Kč, za zaslání 2. upomínky si účtuje 500 - Kč). Na upomínky žalovaný nereagoval, žalobce proto úvěr zesplatnil. Celkem byly uhrazeny 2 splátky v celkové výši 1 730 Kč. Žalobce dále v žalobě podrobně rozebírá, jakým způsobem uhrazené splátky započítal na jednotlivé nároky (jistinu, úroky, inkasní službu, službu podpora, náklady na upomínky, smluvní pokuta). V doplnění žaloby potom žalobce svá tvrzení opakuje a velmi podrobně rozvádí, doplňuje i tvrzení o tom, jakým způsobem posoudil úvěruschopnost žalovaného. Současně žalobce sdělil, že s žalovaným již dříve uzavřel smlouvu o úvěru, jedná se o smlouvu [číslo]. Žalovaný potom při uzavírání smlouvy, která je předmětem tohoto řízení, požádal, aby část poskytnutého úvěru ve výši 10 423 Kč byla použita na úhradu předchozího závazku. Strany si ujednaly, že žalobcem účelně vynaložené náklady (zasílání smlouvy, lustrum v centrální evidenci exekucí, lustrum v insolvenčním rejstříku, lustrum v registru odcizených dokladů, lustrum v registrech spojených s [anonymizováno] v nebankovním registru, ostatní administrativní náklady, celkem 4 000 Kč budou odečteny od poskytované jistiny. Žalovanému tak bylo vyplaceno na účet 5 577 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se neúčastnil, zůstal v řízení pasivní.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo] podle níž žalobce jako úvěrující poskytl žalovanému jako úvěrované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, soud zjistil, že se jedná se o smluvní text v rozsahu 27 hustě popsaných stran. Výše úvěru má činit 20 000 Kč, nicméně na účet žalovaného má být vyplaceno pouze 5 577 Kč, částka 10 423 Kč má být použita na úhradu předchozího závazku, částka 4 000 Kč bude stržena jako poplatek na náklady spojené s vyřízením úvěru. Jako příloha [číslo] je zařazena smlouva o inkasní službě, která má mít přitom podle žalobce samostatnou povahu, přesto je zařazena jako příloha smlouvy o úvěru, podle smlouvy o inkasní službě má žalovaný zaplatit za dobu trvání úvěru na tuto službu částku 5 904 Kč, která bude splácena částkou 82 Kč měsíčně, v případě zesplatnění úvěru má dlužník povinnost doplatit celou inkasní službu, v případě zesplatnění úvěru náleží i z dlužné inkasní služby úrok z prodlení (a to ve výši 0,1 % denně z dlužné částky). Jako příloha [číslo] je zařazena smlouva o zřízení doplňkové služby [anonymizováno], podle smlouvy o jejím zřízení má žalovaný zaplatit za dobu trvání úvěru na tuto službu částku 19 368 Kč, ta bude splácena částkou 269 Kč měsíčně. V případě prodlení je stanovena smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

4. Žalobce vyplatil žalovanému částku 5 577 Kč, částku 10 423 Kč vyplatil na účet svůj za účelem vyrovnání předchozího závazku žalovaného.

5. Žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dotazníku k posouzení bonity spotřebitele a prostřednictvím příslušných dokladů (občanský průkaz, výpisy z centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, výplatní páska za září 2019). Z výplatní pásky vyplynul příjem 35 419,90 Kč za tento měsíc. V dotazníku k posouzení bonity (příloha [číslo] smlouvy) žalobce z příjmu žalovaného ve výši 27 907 Kč, v případě výdajů vycházel pouze z jedné položky – náklady na spotřebitele 6 800 Kč. Jiné výdaje neuvažoval.

6. Soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru (jakož i údajně samostatně uzavřené smlouvy o inkasní službě a doplňkové službě [anonymizováno]) za právní jednání neplatné, a to jednak pro rozpor s ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, tedy pro rozpor s dobrými mravy, jednak jako smlouvu neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dále má soud za to, že smlouva obsahuje celou řadu ustanovení, která ve smyslu § 1813 občanského zákoníku zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, k těmto ujednáním potom nelze podle § 1815 občanského zákoníku přihlížet.

Předně jako absolutně neplatné právní jednání je třeba posoudit smlouvu o inkasní službě. Tato údajně samostatná smlouva je ve smluvní dokumentaci označena jako příloha [číslo]. Už jenom to značí, že o samostatnou smlouvu nejde, když je zařazena jako příloha ke smlouvě o úvěru. Naopak to vypovídá o záměrně matoucím způsobu uzavření smlouvy, kdy spotřebitel je konfrontován s rozsáhlou smluvní dokumentací, řadou příloh, z nichž jedna má představovat samostatnou smlouvu. Lze se proto ptát, zda vůbec spotřebitel věděl, co uzavírá a jaké všechny povinnosti pro něj z uzavřené smlouvy plynou. [příjmení] smysl inkasní smlouvy pro spotřebitele je záhadou, nepřináší mu žádnou výhodu.

Ve své podstatě tato smlouva zakládá spotřebiteli závazek zaplatit žalobci celkově částku 5 904 Kč. Dále je třeba se pozastavit nad tím, že podle této smlouvy má dlužník i v případě zesplatnění úvěru celou inkasní službu doplatit. Tedy i v situaci, kdy žalobce jako věřitel žádné inkaso neprovádí, má za to dlužník platit. Taková platební povinnost, za níž nenásleduje žádné protiplnění, je nepochybně v rozporu s dobrými mravy i s ustanovením § 1813 občanského zákoníku. Soud proto tuto smlouvu o inkasní službě jako celek považuje za neplatnou.

Podobně to je i v případě smlouvy o doplňkové službě [anonymizováno]. I zde platí, že jde o přílohu smlouvy o úvěru (příloha [číslo]), jde tedy o způsob uzavření značně matoucí, pro spotřebitele je obtížné se v celé smluvní dokumentaci vyznat. Doplňková služba podpora sice nabízí určité možnosti odkladu splátek, nicméně praktická využitelnost těchto ujednání je pochybná. O tom ostatně svědčí i daný případ, kdy žalobce celý úvěr zesplatnil pro prodlení žalovaného se zaplacením splátky splatné dne [datum].

K zesplatnění úvěru přitom přistoupil prakticky okamžitě, dne [datum] a hned nato, [datum] podává žalobu. Otázkou tedy je, k čemu vlastně bylo žalovanému, že měl možnost požádat o odklad splátky. Ze skutečnosti, že tuto možnost nevyužil, lze dovozovat, že o této možnosti zřejmě vůbec nevěděl. Nelze se ubránit dojmu, že sjednávání doplňkových služeb je skrytou cestou, jak se žalobce snaží navýšit svůj zisk. Fakticky jde o úrok, tedy cenu peněz, který ovšem není nazván úrokem, ale skrývá se pod označením doplňková služba.

Uvedené ujednání považuje soud za neplatné pro rozpor s dobrými mravy a nepřihlíží k němu též pro rozpor s ust. § 1813 občanského zákoníku. Soud ale považuje za absolutně neplatné právní jednání i smlouvu o úvěru. Zde soud předně vychází z toho, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, nesplnil tedy svoje povinnosti stanovené v ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 257/2016 Sb.). Již jenom skutečnost, že žalovaný si vzal úvěr ve výši 20 000 Kč a že měl potřebu tuto částku splácet v 72 měsíčních splátkách, tedy po dobu šesti let, svědčí o tom, že na tom nemohl být po finanční stránce příliš dobře. Žalobce se spolehl na údaje uvedené v dotazníku bonity, řadu těchto údajů však nijak neověřil, resp. některé jsou zjevně podceněny.

Žalobce pak vůbec nijak nezohlednil fakt, že žalovaný si u něj již půjčil, dluh z půjčky ovšem splatil tak, že na splacení tohoto úvěru použil úvěr projednávaný v tomto řízení. Žalovaný tedy evidentně splácel předchozí dluh vytvořením dluhu nového, a to většího. To je významné zjištění z hlediska úvěruschopnosti, dlužník, který si bere další dluh, aby mohl splatit dluhy předchozí, s největší pravděpodobností nebude schopen svůj závazek splnit. Nedostatečné ověření úvěruschopnosti má podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy.

Jde o neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Zcela nedostatečné ověření úvěruschopnosti je nepochybně jednáním odporujícím zákonu a navíc pro své dopady zjevně narušuje veřejný pořádek. Smyslem ověření úvěruschopnosti totiž není pouze ochrana dlužníka, ale ochrana celého úvěrového trhu, potažmo celé společnosti.

Právě toto ustanovení má bránit časté praxi, kdy jsou úvěry poskytovány i osobám, u nichž je zřejmé, že nebudou schopny svým závazkům dostát. Připomenout v této souvislosti je třeba i nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, zejm. body 18 až 20 odůvodnění nálezu. Zde Ústavní soud mj. deklaruje, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze a neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen.

Souzená věc je přesně takovým případem. Smlouva o úvěru je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku. V tomto ohledu je třeba brát v úvahu smlouvu jako celek. Žalovaný obdržel na svůj účet 5 577 Kč, částka 10 423 Kč měla být poskytnuta na úhradu staršího dluhu u žalobce, celkem se tedy jednalo o částku 16 000 Kč, za 2 měsíce zaplatil 1 730 Kč a přesto po něm žalobce požaduje částku 71 249,96 Kč s úrokem z prodlení, a to nejen zákonným úrokem z prodlení, ale z částky 24 570 Kč též s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně.

Již jen z toho, jakým způsobem se původní dluh znásobil, je vidět, že smlouva odporuje dobrým mravům. Konkrétně pak jde o to, že žalobce ve skutečnosti neposkytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, jak zdánlivě ze smlouvy vyplývá, ale pouze 16 000 Kč. [příjmení] 4 000 Kč byla hned započtena na jakési administrativní náklady. Taková výše administrativních nákladů je však zcela neakceptovatelná, náklady na administrativu mají být přiměřené a ne představovat 20 % výše úvěru. Navíc ustanovení o započtení 4 000 Kč na administrativní náklady je pro běžného spotřebitele jistě matoucí.

Splátky úvěru jsou pak podle smlouvy započítávány z velké části na inkasní službu a na službu [anonymizováno], což jsou služby, jejíž sjednání je skryto jako příloha 4 a 6 smlouvy o úvěru, až kdesi za přílohami obsahujícími rozpis splátek, umořování dluhu a způsob výpočtu RPSN. V takovém zahlcení informacemi se nemůže žádný běžný spotřebitel vyznat. Celá forma smlouvy, řazení jednotlivých částí, množství ustanovení, která na sebe vzájemně odkazují a jsou různě propojena, množství příloh smlouvy vedou k jedinému výsledku: spotřebitel ani neví, co uzavírá a k čemu se zavazuje.

V úvahu je třeba brát základní skutečnost: je to žalobce, kdo smlouvu připravil, jedná se o adhezní smlouvu, kde spotřebitel vlastně nemá možnost vyjednat si podobu jednotlivých ustanovení, tedy obsah smlouvy, práv a povinností, které bude mít. Těžko se pak může žalobce vymlouvat na autonomii vůle stran, fakticky o žádnou autonomii nejde, dlužník je v pozici, kdy smlouvu buď uzavře, tak jak je žalobcem připravena, nebo neuzavře. Žalobce pak zjevně zneužívá svého postavení, zahltí spotřebitele množstvím smluvního textu.

Všechny tyto skutečnosti vedou soud k závěru, že smlouvu je třeba jako celek hodnotit jako absolutně neplatné právní jednání pro rozpor s dobrými mravy. Soud rozhodně odmítá vyjímat jednotlivé části smlouvy, které by snad mohly obstát před kritériem dobrých mravů. Předložená smlouva je natolik nevýhodná pro spotřebitele, natolik matoucí, že jí je třeba odmítnout jako celek.

7. Soud proto vztah mezi účastníky vypořádal jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku – plnění bez právního důvodu. Žalovaný obdržel od žalobce 20 000Kč. Tuto částku je povinen žalobci vrátit, vzhledem k tomu, že zaplatil 1 730 Kč, zbývá k úhradě 18 720 Kč, to včetně úroku z prodlení v zákonné výši (podle § 1970 občanského zákoníku, ve výši podle nař. vl. 351/2013 Sb.), Žalobě tak bylo vyhověno co do částky 18 720 Kč vč. zákonného úroku z prodlení, ve zbylé části byla žaloba zamítnuta.

8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalovaný měl větší úspěch ve věci, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, ty mu však nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím soudu podepsaného. Nebude-li povinnost uvedená ve výroku splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.