53 C 60/2020-42 · Městský soud v Brně

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr Libuší Jerouškovou jako samosoudkyní ve věci

žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátem titul. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 100 125 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 39 825 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 39 825 Kč od 29. 1. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 60 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 37 800 Kč od 29. 1. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 13. 1. 2020 domáhal zaplacení částky 77 625 Kč spolu zákonným úrokem z prodlení, a dále smluvní pokuty ve výši 22 500 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru č. 1 2017 ze dne 27. 9. 2017, na základě které poskytl žalobce žalovanému hotovostní úvěr ve výši 45 000 Kč, přičemž celkové náklady tohoto úvěry byl sjednány ve výši 37 800 Kč (úrok ve výši 9 450 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 9 900 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 15 300 Kč).

2. Žalovaný se k uplatněnému nároku žalobce nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Žalovaný uzavřel s žalobcem dne 27. 9. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalobce poskytl žalovanému hotovostní úvěr ve výši 45 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal žalobci vrátit kromě shora uvedené jistiny rovněž úrok ve výši 9 450 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 9 900 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 15 300 Kč, tj. celkem 82 800 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr 16 měsíčními splátkami ve výši 5 175 Kč splatnými vždy k 27. dni v měsíci, počínaje měsícem říjnem 2017 (smlouva o úvěru č.l. 15 + formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru č. l. 18). Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovosti při podpisu smlouvy o úvěru (smlouva o úvěru č. l. 15).

5. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřována na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 27. 9. 2017, kde žalovaný uvedl, že má příjem z podnikání ve výši 37 059 Kč, což měl doložit fakturami (smlouva o úvěru č.l. 15). Dále měl být žalovaný zaměstnán u [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO], jako stavební dělník, a to od 9. 1. 2017, přičemž pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 1. 2018 (pracovní smlouva č.l. 23). U shora uvedené společnosti měl mít žalovaný od 1. 2. 2017 příjem 24 000 Kč/měsíc (mzdový výměr č.l. 21). Co se týče výdajů žalovaného, tak ten v žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 27. 9. 2017 uvedl, že má výdaje na bydlení ve výši 10 500 Kč, což doložil příjmovými pokladními doklady a dále nájemní smlouvou. Další výdaje žalovaný uvedl ve výši 3 500 Kč/měsíc na stravování, 4 000 Kč/měsíc ostatní výdaje, a 1 560 Kč/měsíc splátky úvěru (smlouva o úvěru č.l. 15 + nájemní smlouva č.l. 24 + příjmové pokladní doklady č.l. 22). Dle hodnocení žalobce v credit scoringu bylo možné žalovanému poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč (credit scoring č. l. 16), z finanční analýzy žalobce vyplynulo, že výše měsíčního příjmu žalovaného činí 37 059 Kč, výdaje 19 560 Kč, rezerva 1 000 Kč. Měsíční volné zdroje činily dle žalobce 16 499 Kč, a proto šlo žalovanému poskytnout úvěr s maximální výší měsíční splátky ve výši 16 499 Kč (finanční analýza č.l. 17). Dle žalobce tak bylo možné na základě těchto dokumentů žalovanému poskytnout úvěr ve výši 45 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 5 175 Kč.

6. Žalovaný uhradil pouze jednu splátku ve výši 5 175 Kč dne 27. 9. 2017 (zpráva klienta ke dni 7. 1. 2020). S úhradou ostatních splátek se dostal žalovaný do prodlení. Okamžikem poslední splátky se stal úvěr splatný, a to dle čl. V odst. 2 smlouvy o úvěru. V případě prodlení dlužníka se žalobce s žalovaným dohodli na smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení s tím, že smluvní pokuta nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny (smlouva o úvěru). Smluvní pokuta byla vyčíslena na částku 22 500 Kč. Žalobce zaslal žalovanému dne 11. 10. 2019 předžalobní upomínku (výzva včetně poštovního podací knihy).

7. Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům:

8. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobce jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

9. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

10. Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že žalovaný má příjem z podnikání ve výši 37 059 Kč, což měl doložit fakturami. Dále měl být žalovaný zaměstnán u [právnická osoba], s.r.o., [IČO], jako stavební dělník s příjmem 24 000 Kč/měsíc (mzdový výměr). Co se týče výdajů žalovaného, tak dle jeho tvrzení měl výdaje na bydlení ve výši 10 500 Kč, což bylo z jeho strany spolehlivě doloženo. Další výdaje žalovaný uvedl ve výši 3 500 Kč/měsíc na stravování, 4 000 Kč/měsíc ostatní výdaje, a 1 560 Kč/měsíc splátky úvěru.

11. O nutném poučení žalovaného o potřebě doplnit tvrzení a důkazy stran rozporů ohledně příjmů žalovaného by byl žalobce poučen podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránil. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008 (publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C [číslo]), když nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ, nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, publikované v systému ASPI pod č. JUD132511CZ). Nelze mít za prokázaný příjem 37 059 Kč, jelikož žalobce soudu nedoložil, že z jeho strany byla informace o příjmu žalovaného v této výši jakýmkoliv způsobem ověřena, ať již tvrzenými fakturami či výpisem z bankovního účtu, z nichž by tyto příjmy byly patrné. Ani tyto soudu doloženy nebyly. Důkazní povinnost ohledně vyžádání daňového přiznání žalovaného nelze přenášet na soud, jelikož ověřit příjmy žalovaného např. daňovým přiznáním měl právě žalobce při zkoumání úvěryschopnosti žalovaného. Pokud tak nebyl prokázán příjem žalovaného ve výši 37 059 Kč, tak bylo nutné počítat s příjmem 24 000 Kč/měsíc. Za situace tvrzených výdajů ve výši 19 560 Kč a případné rezervy ve výši 1 000 Kč (tj. celkem 20 560 Kč) a jejího porovnání s měsíční splátkou posuzovaného úvěru ve výši 5 175 Kč lze dospět k závěru, že prokázané příjmy žalovaného při jeho tvrzených výdajích nebyly dostatečné pro úhradu splátky posuzovaného úvěru. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V projednávané věci je tak zřejmé, že žalobce jednal v rozporu s touto svojí zákonnou povinností.

12. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18).

13. Jak již bylo konstatováno výše jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal. Pro absolutní neplatnost uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 občanského zákoníku), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

14. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V daném případě byl poskytnut úvěr 45 000 Kč a zaplaceno bylo postupně 5 175 Kč. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 39 825 Kč. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že žalobce jako věřitel není podle ustálené soudní praxe oprávněn jednostranně určovat, na jaký z více dluhů plnění dlužníka přijme, takové právo určení má jen dlužník (spotřebitel), který plnění poskytuje, a pokud tak jednoznačně neučiní, uplatní se princip priority nebo proporcionality (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 326/2004 a navazující sp. zn. 26 Cdo 687/2014, 28 Cdo 1128/2014, nebo 33 Cdo 5460/2016 a další). Na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 občanského zákoníku k bezdůvodnému obohacení ve výši 39 825 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobci jako ochuzenému vydat.

15. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěryschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy však není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani smluvní pokutu a poplatky, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku).

16. Soud tedy žalobě výrokem I. částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 39 825 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, a to od data požadovaného žalobkyní (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř).

17. Ve zbytku částečně zaplacené jistiny, úroků, poplatků, smluvní pokuty a souvisejících úroků z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl sice pro provedené kapitalizaci celkového nároku žalobce ve věci poměrně úspěšnější než žalobce, nicméně pro jeho pasivitu v celém řízení mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).