8 C 334/2021-52 · Okresní soud v Chomutově

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci

žalobce: osobní údaje žalobce

se sídlem adresa žalobkyně

zastoupeného advokátem: JUDr. Ing. jméno příjmení jméno,

se sídlem adresa žalobkyně,

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

trvale bytem adresa žalovaného,

o zaplacení 23 335 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 20.12.2019 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 10 335 Kč, úroku ve výši 2 535,90 Kč, úroku ve výši 18,96 % ročně z částky 15 000 od 30.11.2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 275,63 Kč a úroku z prodlení z částky 15 000 Kč za dobu od 30.11.2019 do 19.12.2019 a úroku z prodlení z částky 2 000 Kč za dobu od 20.12.2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 23 335 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 275,63 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 535,90 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 15 000 Kč od 30.11.2019 až do zaplacení a úrokem z částky 15 000 Kč ve výši 18,96 % ročně od 30.11.2019 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 3.3.2018, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO]. Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalovanému 15 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky, tzn. celkovou částku 25 335 Kč, po 563 Kč týdně. Jelikož žalovaný své platební povinnosti řádně neplnil, když uhradil celkem pouze 2 000 Kč, vzniklo právnímu předchůdci žalobce od data splatnosti následující splátky právo požadovat úhradu zbytku dluhu najednou. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny a poplatku. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 29.11.2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Tyto informace právní předchůdce žalobce získal od žalovaného přímo při uzavírání smlouvy, kdy byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace pak ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a uvedeny v listině„ Dokumenty k ověření“.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, zevrubně zopakoval shora uvedené, když především dále vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách. Dále uvedl, že pokud by žalovaný konečně uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, přičemž dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listiny, které byly zaznamenány v zákaznické kartě. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 3.3.2018 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 45 týdenních splátkách po 563 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

6. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 3.3.2018, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je zaměstnán se mzdou 15 750 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí 8 000 Kč, z toho 4 000 Kč výdaje na nájem, inkaso a energie a 4 000 Kč osobní výdaje. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný je nájemníkem a žije s partnerkou, zároveň však bylo uvedeno, že vede samostatnou domácnost. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: pracovní smlouva, výplatní pásky a nájemní smlouva.

7. Z oznámení ze dne 29.11.2019 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 13.12.2019.

8. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 3.9.2020 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29.11.2019 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 15 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 2 000 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznické kartě, jak je shora specifikována. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

11. Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 15 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 2 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvy neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

19. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

20. V zákaznické kartě pak žalovaný s právním předchůdcem žalobce uvedli, že žalovaný disponuje měsíčním příjmem celkem ve výši 15 750 Kč, tedy příjmem v obecném měřítku spíše nižším, přičemž žalovaný se zavázal ke splátkám ve výši kolem 2 300 Kč, tedy částce, která již poměrně výrazným způsobem zasahuje do jeho majetkových poměrů, právní předchůdce žalobce tedy měl být maximálně obezřetný. Zákaznická karta je dále nevěrohodná a vnitřně rozporná ohledně otázky bydlení žalovaného, kdy tento na jednu stranu deklaruje samostatnou domácnost a zároveň uvádí, že žije s partnerkou. Obvyklé ceny nájemného a souvisejících běžných výdajů (elektřina, teplo, voda, případně také internet apod.) jsou diametrálně odlišné, než jak jsou deklarovány v zákaznické kartě (4 000 Kč) a bývají běžně i dvojnádobně až trojnásobně vyšší. Pokud obchodní zástupce právního předchůdce žalobce danými listinami skutečně disponoval a tyto podrobil zkoumání, je jistě již naprosto minimální překážkou k těmto učinit kopie alespoň v digitální podobě při dnešní běžně dostupné technice (fotoaparáty v mobilních telefonech apod.), a to zvláště za situace, kdy zákon takovou činnost poskytovateli úvěru ukládá. Jistě také není nikterak problematické objasnit náklady nad rámec„ holého“ nájemného např. dokladem SIPO apod., drtivá většina osob také disponuje bankovním účtem, jehož bilance za několik měsíců nazpět představuje velmi věrohodný obrázek majetkových poměrů dané osoby.

21. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).

22. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).

23. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. řada údajů v zákaznické kartě byla nevěrohodná a nedoložená, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 15 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvu uhradil 2 000 Kč, zbývá tedy uhradit 13 000 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 13.12.2019. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 18.12.2019, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu v následující den neplnil, je od dalšího následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

24. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.