21 C 67/2022-None · Městský soud v Brně

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.

sídlem adresa žalobkyně

proti

žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum

bytem adresa žalované

o zaplacení 14 532,22 Kč s příslušenstvím

<b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 3.300,00 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 5.5.2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>

<b>II. Žaloba se zamítá do částky 11.232,22 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13.351,83 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z částky 14.532,22 Kč za dobu od 16.1.2021 do zaplacení a do úroku z prodlení, převyšujícího úrok z prodlení vyčíslený ve výroku I.</b>

<b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobou z 10.12.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako neuhrazeného zůstatku dvou spotřebitelských úvěrů, poskytnutých žalované firmou [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavý výrok, který nevyplývá z neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, ale závěru soudu o neplatnosti uzavřených úvěrových smluv.

2. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že dne 16.12.2015 uzavřeli [právnická osoba] jako věřitel a žalovaná jako dlužník smlouvu, na základě které žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti úvěrovou jistinu 12.000,00 Kč a zavázala se mimo tuto částku uhradit dalších 8.880,00 Kč, tj. celkem 20.880,00 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360,00 Kč, tj. fakticky [číslo] – 1.800,00 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena jako formulářová s tím, že se do ní vpisovaly pouze osobní údaje o žalované a výše dlužné částky. Téhož dne žalovaná vyplnila další formulář, nazvaný Karta zákazníka, v němž uvedla, že má dítě narozené v r. 2014, je na mateřské dovolené a má příjmy 10.700,00 Kč ze státní podpory, přídavky 3.000,00 Kč a další příjmy 1.500,00 Kč, přičemž tyto příjmy měly být ověřeny výměrem státní podpory; výdaje uvedla žalovaná v částce 10.000,00 Kč, z čehož 1.000,00 Kč tvořily splátky další půjčky. Na tuto smlouvu dle žalobkyně žalovaná uhradila celkem 12.710,00 Kč.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že dne 24.3.2016 uzavřel stejný věřitel [právnická osoba] a žalovaná další smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti úvěrovou jistinu 10.000,00 Kč a zavázala se mimo tuto částku uhradit dalších 7.400,00 Kč, tj. celkem 17.400,00 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 300,00 Kč, tj. fakticky [číslo] – 1.500,00 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena jako formulářová s tím, že se do ní vpisovaly pouze osobní údaje o žalované a výše dlužné částky. Téhož dne žalovaná vyplnila další formulář, nazvaný Karta zákazníka, v němž uvedla, že má jedno dítě, je na mateřské dovolené a má příjmy 9.500,00 Kč ze státní podpory, přídavky 500,00 Kč a čistou mzdu (?) 3.700,00 Kč, přičemž tyto příjmy měly být ověřeny výměrem státní podpory a výplatní páskou; výdaje uvedla žalovaná v částce 10.300,00 Kč, z čehož 2.300,00 Kč tvořily splátky další půjčky. Na tuto smlouvu dle žalobkyně žalovaná uhradila celkem 6.700,00 Kč.

4. Dotazem na Úřad práce soud zjistil, že údaje o výši sociálních dávek uváděné u první smlouvy byly nepravdivé a nemohly být v uvedené výši ověřeny výměrem dávek, neboť od června 2015 žalovaná pobírala rodičovský příspěvek 3.800,00 Kč, přídavky na děti 500,00 Kč a příspěvek na bydlení 6.036,00 Kč, tj. celkem 10.336,00 Kč měsíčně, přičemž výše těchto dávek zůstala nezměněna až do listopadu 2016 – žalovanou udávaná částka celkových dávek 13.700,00 Kč (včetně přídavků 3.000,00 Kč) u první smlouvy tedy nemohla být v uvedené výši ověřena výměrem dávek, neboť žalovaná v této výši příjmy ze sociálních dávek neměla.

5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaná uzavřeli ve dvou případech smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná obdržela v hotovosti částku 12.000,00 Kč u prvé a 10.000 u druhé smlouvy.

6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [právnická osoba] [anonymizováno] splnila povinnost, vyplývající z ust. § 9 ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly dostatečné a zda postupovala s odbornou péčí a mohla při splnění těchto kritérií dospět k závěru o schopnosti žalované dostát svým smluvním závazkům. Ze shora provedeného dokazování vyplývá, že úvěr byl poskytnut žalované za situace, kdy byla na mateřské dovolené a pečovala o jedno nezletilé dítě. Její příjem ze sociálních dávek včetně rodičovského příspěvku byl neměnný, a to 10.336,00 Kč měsíčně. Již ze skutečnosti, že žalovaná pobírala příspěvek na bydlení, je zřejmé, že se jedná o osobu nízkopříjmovou. Již v době uzavření prvé smlouvy splácela další půjčku částkou 1.000,00 Kč měsíčně, minimální splátka (při čtyřech týdnech v měsíci) z této půjčky byla 1.440,00 Kč měsíčně, při pěti týdnech 1.800,00 Kč měsíčně. Ve formuláři uvedla osoba, která jednala za věřitele, nepravdivé údaje o tom, že výši příjmů ze sociálních dávek 13.700,00 Kč ověřila z výměru státní podpory, neboť takové příjmy žalovaná z uvedených zdrojů nikdy neměla. U druhé smlouvy pak již žalovaná uváděla celkové splátky dalších úvěrů 2.300,00 Kč měsíčně a celkové výdaje 10.300,00 Kč. Spolu s uvedenými splátkami úvěrů tak měla po uzavření druhé smlouvy žalovaná splácet měsíčně nejméně 3.500,00 Kč až 3.800,00 Kč, a to jako osoba na mateřské dovolené, závislá na příjmech ze sociálních dávek. Přestože je ve formuláři ke druhé smlouvě uvedeno, že žalovaná má hlavní pracovní poměr (což se vylučuje s mateřskou dovolenou) a že má příjem ze mzdy 3.700,00 Kč měsíčně, není ve formuláři uveden zaměstnavatel a není tak vůbec možné ověřit, z jakých zdrojů skutečně tyto příjmy (pokud existovaly) pocházely.

7. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u věřitele nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. Soud proto s ohledem na uvedené výsledky dokazování dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, v právní praxi je kontinuálně neplatnost, stanovená v § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru pojímána jako neplatnost absolutní. Tento závěr byl opakovaně konstatován v mnoha rozhodnutích finančního arbitra s tím, že takový výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 2014 aj.).

9. Rovněž Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle.

Nelze tedy vycházet pouze z toho, že spotřebitel smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěrů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn.

Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Při výkladu ZSÚ je třeba si uvědomit, že spotřebitel je slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod.

Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat, což je typické pro tento případ, kdy žalovaná byla osobou na mateřské dovolené, plně či převážně závislou na příjmech ze sociálních dávek. Svou schopnost úvěr splácet pak takoví spotřebitelé subjektivně často přeceňují.

Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Absence odpovědného přístupu je v tomto případě markantní, neboť žalovaná splácela již v době uzavření prvé smlouvy další úvěr a po uzavření druhé smlouvy dosáhly její celkové splátky více než třetiny doložených příjmů.

10. Podle § 588 věty první zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud dospěl k závěru, že v kontextu výkladu § 9 ZSÚ v návaznosti na to, že věřitel neposoudil s náležitou odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, když v případě prvé smlouvy uvedl nepravdivé údaje o výši sociálních dávek jako nejdůležitějšího příjmu žalované včetně toho, že tuto výši příjmu ověřil z výměry dávek, v případě druhé smlouvy pak uvedl tvrzenou mzdu, kterou nelze ověřit vzhledem k tomu, že není zřejmé, od jakého zaměstnavatele ji mohla žalovaná pobírat, když navíc byla na mateřské dovolené a není tak možné, aby byl zaměstnána – jak se podává v kartě zákazníka – na hlavní pracovní poměr. Ze skutečné výše příjmů žalované v porovnání se stále se navyšující celkovou částkou splátek všech úvěrů přitom muselo být zřejmé, že tato svým závazkům z obou smluv nedostojí.

11. Soud proto k této absolutní neplatnosti přihlédl i bez námitky žalované, a s ohledem na to posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru, ponížené o platby, které byly ze strany žalované realizovány. V případě prvé smlouvy z 16.12.2015 žalovaná svými platbami jistinu pokryla, v případě druhé smlouvy z 24.3.2016 se jedná o rozdíl mezi částkou 10.000,00 Kč a platbami v celkové výši 6.700,00 Kč, tj. 3.300,00 Kč. Soud proto žalobě vyhověl do částky 3.300,00 Kč s úrokem z prodlení (§ 1970 zákona 89/2012 Sb., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) z této částky za dobu od 5.5.2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru (za dřívější dobu žalobkyně úrok z prodlení nenárokuje), a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád, kdy procesní úspěch žalované převýšil úspěch žalobkyně, a soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Brně ke Krajskému soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.