38 C 89/2021-None · Okresní soud Plzeň-město

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 10 624 Kč s příslušenstvím

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 28. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>

<b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b>

<b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1139,51 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 4. 1. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 624 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě následně poskytl dne [datum] žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], které žalovaný vyčerpal tím, že mu byla převedena na jeho účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku [částka] (jistinu, úrok ve výši poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši [částka]), a to jednorázově do [datum]. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, nezaplatil ničeho. Dne 15. 4. 2020 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 23. 9. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila [částka], když tato částka se sestává z jistiny ve výši [částka], dlužného poplatku ve výši 2 624Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému na jím uvedený účet zaslána částka [částka] a žalovaný se zavázal ji vrátit do [datum] společně s poplatkem ve výši [částka]. Pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny žalobci smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 4. 2020 a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem spojeným s předžalobní upomínkou ze dne 23. 9. 2020, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 3 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 23. 9. 2020. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný nezaplatil ničeho.

5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvě o zápůjčce závazek v podobě úročné zápůjčky podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce; a dle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.

6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvě o zápůjčce, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků (poplatku), které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobci zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce ve výši [částka], kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši [částka] zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky.

Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Takto požadovaný nárok tedy zastírá úročení peněz, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.

V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 32,8 % za jeden měsíc poskytnutí zápůjčky (tedy 393,6 % ročně), je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy.

Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce.

Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky.

7. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017.

8. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši [částka]. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako celku představovalo veškeré plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 8000 Kč.

9. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobcem k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 9. 2020, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky do 3 dnů od doručení oznámení a současně mu bylo oznámeno postoupení pohledávky. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě stejného dne. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 24. 9. 2020 a do 3. dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 27. 9. 2020. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 28. 9. 2020 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 139,51 Kč, přičemž tato částka představuje 50,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,3 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 24,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 624 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.